Před dvaadevadesáti lety vystoupil na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze její tehdejší předseda Arnošt Silva-Tarouca s přednáškou Průhonický park. Zaznělo v ní mnoho zajímavých tvůrčích názorů a myšlenek, které jsou svou podstatou nesmrtelné a v dnešní době by si je všichni, kteří mají co do činění se zahradní architekturou, měli připomenout. Vydejme se naposledy napříč časem do roku 1926 …
Čím více se porosty vyvíjejí, čím cílevědoměji pomáhá sekyra neúnavné přírodě k uplatnění tvůrčích sil, při tvorbě malebných scenerií, tím více dostavuje se námětů k přemýšlení a k práci a bude tak vždy, pokud zde bude působiti po mně myslící zahradní umělec se stejnou láskou, jakou já jsem po celý život ke svému dílu lnul. Pojem „hotovo“ pro nás neexistuje. Také příroda nikdy neustane, svou tvorbu nekončí, stále a stále tvoří, nestarajíc se o úmysly zahradníka, dává vždy nové problémy a nové možnosti, jež vyžadují vždy nového a nového řešení.
Kníže Pückler nazval park galerií obrazů, „řadou umělecky vytvořených pohledů“, v níž při procházce vidíme obraz za obrazem. Vůdcem v této galerii jsou cesty. Nemohu se dnes podrobně rozhovořiti o tomto zajímavém thematu a jsem nucen omeziti se jen na krátké, avšak důležité poznámky. Již dříve jsem podotknul, že směr cest jest je jen tehdy správný, spočívá-li na dokonalé znalosti krajiny a přimyká-li se nenuceně k tvaru vlnitosti terénu.
Krajina a cesty jsou navzájem v určitém poměru. Cesty musí býti tak vedeny, aby umožňovaly pohled na všechny krásy parku. Vysázené stromy v jejich blízkosti musí skýtati dostatek stínu a nutno dbáti, aby z cest viditelné partie vynikaly přirozeně z rámce stromovím vytvořeného.*
Převzato z přednášky Průhonický park,
Arnošt Silva-Taroucar
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 7/2018.
