Před dvaadevadesáti lety vystoupil na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze její tehdejší předseda Arnošt Silva-Tarouca s přednáškou Průhonický park. Zaznělo v ní mnoho zajímavých tvůrčích názorů a myšlenek, které jsou svou podstatou nesmrtelné a v dnešní době by si je všichni, kteří mají co do činění se zahradní architekturou, měli připomenout. Vydejme se tedy napříč časem do roku 1926 …
Jakou pozornost a obětavost zahradníka vyžaduje vypěstování jehličnatého porostu, ukáže tento příklad:
Zeď parku má býti zakryta smrkovým porostem, pro nějž jest reservována plocha 200 m dlouhá a 50 m široká. Vysadí-li se mladé 1,5 až 2 m vysoké smrčky, tak aby docílilo se jimi požadovaného zakrytí zdi, ale vzájemně si nepřekážely ve vývinu, jest potřebí na 1 ha 1500 takových smrčků. Je-li pak tento porost vždy zavčas probírán, zbude z něho po 40 letech nejvýše padesát nebo šedesát stromů, které však vyrostly jako solitéry a zakrývají pak trvale a dokonale zeď.
Nejvíce přemýšlení vyžadovala přeměna velkého souvislého borového lesa ve staré oboře. Po delším bezradném tápání nalezl jsem konečně Kolumbovo vejce. Jelikož terén sklání se od severu a severozápadu, kde má nejvyšší vyvýšeniny koncentricky k jihu, respektive k jihovýchodu a směřuje k rybníku Labešce, bylo rozřešení problému nasnadě: rozhodl jsem se vytvořiti ze všech stran průhledy pro daný „point de vue“, tj. na rybník.
Převzato z přednášky Průhonický park,
Arnošt Silva-Taroucar
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 5 /2018.
