Společným znakem všech druhů cibulové zeleniny je poměrné nízká konkurenční schopnost. Většina cibulovin, zejména jsou-li pěstovány ze semene, má pomalý počáteční růst a vývoj. Půda zůstává dlouhou dobu bez souvislého půdního pokryvu (většinou po celou vegetaci), což umožňuje plevelům vzcházet a růst během celé vegetace.
Je tedy třeba počítat s tím, že i relativně malá intenzita zaplevelení (u mnoha druhů i méně než jeden plevel/m2) může způsobit výraznou výnosovou ztrátu, ale také problémy při mechanizované sklizni. To platí především pro plevelné druhy, které dokážou vytvořit mohutné rostliny se silnou a tvrdou lodyhou (merlíky, laskavce, durman obecný, mračňák Theophrastův, atd.).
V porostech cibule se na počátku vegetace většinou nejvíce uplatňují ozimé plevele (heřmánkovité plevele, svízel přítula, violky, zemědým lékařský, atd.), časné jarní druhy (hořčice rolní, oves hluchý, opletka obecná atd.) a merlík bílý. V průběhu května je třeba počítat především s rdesny, laskavci, ježatkou a ostatními teplomilnějšími pozdními jarními druhy. V druhé polovině vegetace (červenec, srpen) mohou porost cibule výrazně zaplevelit druhy, které jsou schopny vzcházet po celý rok (pěťoury, laskavce, bažanka roční, atd.). Problematické jsou vytrvalé plevele, zejména pcháč rolní a pýr plazivý, lokálně však mohou způsobovat velké problémy také další druhy, především mléč rolní, přeslička rolní, čistec bahenní, rdesno obojživelné, rukev rolní, kamyšníky atd.
Text a foto
doc. Ing. Miroslav Jursík, Ph.D.,1
Ing. Jaroslav Šuk,1
Ing. Jiří Crha,2
1Česká zemědělská univerzita v Praze
2Reprosam, s. r. o.
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 6 /2017.
