Zvýšení vsakovací schopnosti obcí, jako součást komplexu preventivních opatření před povodněmi z přívalových dešťů, je jednoznačně směrem, kterým by se urbanistika našich sídel měla ubírat. Již od poloviny 19. století byly v zámeckých zahradách zakládány tzv. štěrkové trávníky používané pro zpevnění cest, jejichž povrch zároveň vzhledově plynule navazoval na okolní travnaté plochy.
Jejich výhodou bylo také snížení prašnosti, zvýšení vsakovací schopnosti a v neposlední řadě zmíněný estetický význam. První zmínky o travnatých cestách se v literatuře objevily už v první polovině 19. stol.
Výstavbou jednotlivých zpevněných vrstev završených travnatým krytem je vedle potřebné nosnosti dosaženo také dostatečné pórovitosti a propustnosti, čímž je zaručena žádoucí retence v místech, kde se v dnešní době obvykle navrhuje beton nebo asfalt. Právě vsakovací schopnost při současné zatížitelnosti zpevněných vegetačních substrátů ve štěrkových trávnících zvyšuje značný ekologický význam těchto ploch. Podstatným přínosem použití štěrkových trávníků je podpora biodiverzity na dané lokalitě.
Vhodné druhové složení směsi
Při sestavování druhově pestrých směsí pro štěrkové trávníky je nutné vycházet především z reálných podmínek stanoviště, dostupnosti jednotlivých komponent a praktických zkušeností. Směsi pro štěrkové trávníky mohou být složeny pouze z travních druhů, nebo mohou obsahovat příměs bylin. Složení různých variant směsí pro štěrkové trávníky je uvedeno v normě FLL – „RSM – pravidla pro sestavování směsí trávníků“ v části RSM 5.1 Parkové trávníky. Ještě konkrétněji se doporučeními, kdy je vůbec vhodné přistoupit k použití štěrkového trávníku podle RSM 5.1 zabývá podrobně zpracovaná metodika FLL – „ Směrnice pro navrhování, realizaci a údržbu zpevněných zatravněných ploch“.*
Text a foto
Ing. Marie Straková, Ph.D.
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 7/2016.
