Příspěvek shrnuje data o pěstovaných taxonech rodu Muscari napříč vymezovanými podrody, o vývoji odrůdových sortimentů, jejich obměnám a uplatnění v zahradách. Tabulky přibližují 100 odrůd doposud pěstovaných (tři pětiny z nich byly uvedeny v posledních dvou desetiletích) i zaniklých, včetně dat o jejich původu, použití a hodnocení nejpěstovanějších.
Modřence patří k nejčastěji pěstovaným jarním cibulovinám a jsou skupinou i laikům snadno rozpoznatelnou. Také molekulární data (Pfosser et Speta 1999) ukazují modřence jako dobře vymezitelnou a – napříč různorodosti, pro kterou jsou rozděleny do tří (Davis et Stuart 1984) nebo čtyř podrodů (Jafari et Maassoumi 2011) – vcelku soudržnou skupinu uprostřed širokého a různorodého příbuzenstva ladoněk (nesnáze snad může činit vymezení blízkých rodů Muscari a Bellevalia a možná také pozice podrodu Pseudomuscari, jehož druhy se zvonkovitě otevřenými květy bývaly kdysi přesouvány k rodu Hyacinthella). Rozpoznání konkrétních a často značně proměnlivých druhů rodu (jenom ve středozemním a íránsko-turanském regionu jich roste na padesát; Speta 1998) bývá naopak mnohdy nesnadné a vysloužilo modřencům pověst taxonomicky komplikované skupiny.
Navzdory nápadné variabilitě druhů se šlechtění modřenců až donedávna mnoho pozornosti nevěnovalo a odrůdové sortimenty dlouho zůstávaly chudé. Teprve v poslední době dochází k obratu, jen v posledních dvou desetiletích bylo registrováno hillegomskou Královskou společností pro pěstování cibulovin (KAVB) na šedesát nových odrůd (tabulky 1 a 2).
Text a foto
doc. Dr. Ing. Jiří Uher,
ZF v Lednici,
Mendelova univerzita v Brně
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 4/2016.
