Alnus incana - olše šedá
Tento druh olše je domovem v Evropě, na Kavkaze, Kamčatce, východní Sibiři a v Koreji. Je velmi proměnlivý, daří se ve vlhčích i sušších polohách. Pro okrasné účely bylo podchyceno, pojmenováno a rozmnoženo několik desítek odchylek. Mezi nejstarší z nich náleží známý stříhanolistý kultivar ´Laciniata´
Byl objeven již r. 1861 a opakovaně znovu nalezen ve Skandinávii. Vedle různých tvarových, velikostních a barevných odchylek listů najdeme v současném sortimentu jen málo vzrůstových odlišností. Jedná se zejména o převislou odrůdu nejistého původu ´Pendula´ a nízký, ploše keřovitý tvar se ztlustlými větévkami, který vznikl v berlínských školkách L. Spätha před r. 1892 a byl pojmenován jako ´Monstrosa´. Tím zajímavější a pozoruhodnější je údaj ze záznamů chrudimského J. Vaňka, že vrchní zahradník na Sychrově a pozdější samostatný majitel zahradnického podniku v Turnově V. Mašek (1829-1902) vyšlechtil a na trh uvedl zakrslý a navíc žlutolistý kultivar nazvaný A. incana compacta foliis aureis. Žádný další, podrobnější popis není bohužel zatím k dispozici. Byla to jistě zajímavá odchylka, která nemá ani v současném sortimentu obdoby. Poměrně rozšířený kultivar ´Aurea´ je totiž stromovitého vzrůstu, listy a hlavně pak mladé letorosty má nažloutlé. Maškova zakrslá žlutolistá olše šedá se bohužel nezachovala - jistě by představovala hodnotné zpestření sortimentu.
Berberis x zemanii - dřišťál Zemanův
V zahradě Dendrologické společnosti v Průhonicích vypěstoval její tehdejší inspektor F. Zeman, kolem r. 1913 či později, křížence B. thunbergii (jako otcovská rostlina) s červenolistou odrůdou dřišťálu obecného B. vulgaris ´Atropurpurea´ (dříve var. atropurpurea). Náš botanik K. Domin tento dřišťál pojmenoval po svém šlechtiteli Berberis x zemanii a r. 1946 v časopise Československý zahradník, roč. 1, str. 452 také následovně popsal: „... Keř metrový nebo vyšší, větévky pěkně červené, listy tvarem a žilnatinou skoro shodné s oněmi typického dřišťálu Thunbergova, zpravidla s okrajem zcela celistvým, jen velmi zřídka jsou některé listy větévek tu a onde trnitě brvité; listy jsou různobarvé, na líci tmavě krvavé, vespod nafialověle sivé; hrozny jsou mnohokvěté...“. V témže článku popisuje ještě tentýž botanik další Zemanův nižší dřišťál takto: „... Odrůda humilior (dnes bychom napsali ´Humilior´ - poznámka KH) se liší vzrůstem nízkým; dosahuje výše sotva půl metru, má listy zřetelně nižší (?) a často také menší. Podle toho by odpovídala kombinaci B. thunbergii var. minor x B. vulgaris var. atropurpurea...“ a závěrem pak ještě doporučení : „... Míšenec B. zemanii má mnohem intenzívnější zbarvení listů než jeho samčí rodič a je vděčnou dřevinou pro kulturu“. Škoda, že v popisu výpěstku ´Humilior´ není jasně uvedené zbarvení listů, bylo ale zřejmě červené. V takovém případě je třeba se alespoň zmínit, že možná podobná odrůda ´Atropurpurea Nana´ (syn. ´Little Favorit´, ´Crimson Pygmy´) uvedená do obchodu v holandském Boskoopu G. van Eckem r. 1942, spatřila vlastně „světlo světa“ oficiálně o 4 roky dříve než-li Zemanův výpěstek ´Humilior´ (pokud počítáme zveřejnění Dominova popisu za uvedení do obchodu). Možná rostl český zakrslý červenolistý Thunbergův dřišťál na průhonické Dendrologické zahradě dříve než-li van Eckův v Boskoopu, ale pravděpodobně byl o něco vyšší a méně kompaktní.
V seznamech Dendrologické společnosti v Průhonicích z r. 1937 - 40 se nabízejí ještě další, nepojmenovaní kříženci F. Zemana: B. candidula x B. acuminata (nižší, stálezelený, vhodný pro skalky), B. hybrida gagnepainii s neznámým druhem, snad B. candidula nebo B. verruculosa (nižší keře s velmi ozdobným olistěním) a B. julianae x B. veitchii (keře neopadavé, listy dlouhé, nápadně pilovité).
Buddleja davidii - komule Davidova
Původem z Číny. Do kultury zavedena r. 1896. Zpočátku, v letech 1900-1920, nelze ještě mluvit o promyšlenějším šlechtění. Mezi nejstarší podchycené odchylky náleží raná var. veitchiana (M. L. de Vilmorin 1893, J. H. Veitch 1903) následovaná kolem r. 1909 dalšími varietami a dále pak ještě výpěstky V. Lemoina kolem r. 1911 (např. ´Amplissima´). Ostatní odrůdy dnešního bohatého sortimentu jsou již podstatně mladšího data - např. z Francie od A. Nonina (r. 1930 ´Il de France´ aj.), z USA od P. Schmidta (r. 1936 ´Fortune´, r. 1940 ´Fascinating´, r. 1945 ´White Profusion´), od Good et Reese (r. 1941 ´Royal Red´, ´Empire Blue´ aj.), z Holandska od R. Ebbena (´Cardinal´) a další. Většinou se jedná o selekce spontáních odchylek. Mezi přední šlechtitelské cíle stále patří co největší a nejhustší květenství i jeho výrazné zbarvení, bohatost kvetení, vůně, pevný a bohatě větvený keř a co největší zimuvzdornost.
Z českých, resp. moravských školkařů, tři roky po uvedení francouzské fialové odrůdy ´Il de France´, přispěl r. 1933 jedině A. Horák z Bystřice p. Hostýnem dvěma vlastními výpěstky. O prvním z nich, pojmenovaném ´Bystřická Chlouba´, napsal ve svém ceníku: „... Tento krásný keř se nám podařilo vypěstovati selekcí z několika tisíců semenáčů. Květy jsou sytě modré, později světle fialové, nápadné dlouhé laty a příjemně voní. Vzrůst je střední, 1-2 m...“. Druhý výpěstek byla zlepšená odrůda ´Rosea´ a dostala jméno ´Rosea Grandiflora´ - vyznačovala se podle šlechtitele „... neobyčejně velkými, růžovými květy, jejichž barva se nemění. Jest nižšího, spíše poléhavého vzrůstu...“. Je dosti pravděpodobné, že při dobré pověsti bystřického závodu a jeho zahraničních kontaktech, byly obě odrůdy svého času dosti rozšířené. Dnes ale bohužel již zapadly.
Carpinus betulus - habr obecný
Obecně známá dřevina domovem v Evropě až po Írán a od nepaměti v kultuře. V současné době jsou známé asi tři desítky kultivarů a variet rozličného vzrůstu (kulovité, sloupovité, převislé) či tvaru případně zbarvení čepele. Kolem r. 1900 nalezl Simon Louis z Lotrinska ve své školce kulovitě rostoucího jedince s téměř vodorovně odstávajícími větvemi a nazval jej ´Horizontalis´. Přibližně ve stejnou dobu inzerují lobkovické školky v Jezeří ve svých cenících „... obzvláště krásnou kulovitou formu, velmi dekoratívní...“ pod označením Carpinus betulus umbraculifera (Eisenberg). Není příliš pravděpodobné, že by oba školkařské závody o těchto svých habrech vzájemně věděly. Není ovšem vyloučené, že se v obou případech jednalo o stejnou nebo velmi podobnou odchylku. V časopise „Česká Flora“ č. 2, str. 21-23, shodou okolností také z r. 1900, popisuje M. Fulín jako českou novinku výpěstek J. Bayera vrchního zahradníka v Kyjovicích na Moravě, pod jménem Carpinus betulus foliis variegata s tím, že: „... má listy trojbarevné, je totiž žlutá barva ve dvou odstínech, světle a sytě žluté...pestrost je zcela ustálena a nejvýš efektní...“. Již před r. 1770 se v Evropě pěstovala a dodnes vysazuje odchylka neznámého původu s listy nepravidelně žlutě skvrnitými nazvaná ´Variegata´ (syn. ´Aureo-variegata´). Bayerův výpěstek byl možná její obdobou.
Chaenomeles japonica (syn. Cydonia maulei, C. japonica) - kdoulovec japonský.
Pochází z Japonska, odkud byl Mrs. Maulem r. 1874 dovezen do Anglie. Šlechtitelsky byl zpracováván hlavně v Anglii a také ve Francii, ale jen v omezeném měřítku. Sadovnicky významná je i poléhavá, jako půdní kryt sloužící var. alpina. Vlastní odrůdový sortiment není velký a zahrnuje něco málo přes 10 výpěstků. Snad nejstarší je ´Tricolor´ z r. 1887 s bělavě pestrým a přechodně narůžovělým olistěním, dále pak bíle kvetoucí ´Alba´, zakrslý, červeně kvetoucí ´Dwarf Poppy Red´ (Clarke 1946). V Boskoopu vznikla před r. 1954 naoranžovělá odrůda ´Orange Beauty´, kolekce ´Issai Red´, ´Issai White´, novější litevská bohatě plodící, červenokvětá ´Cido´ (A. Tics) a další. Mezi hlavní šlechtitelské cíle náleží veliké, efektně zbarvené květy, bohaté kvetení (co nejméně uvnitř keře) a husté, kompaktnější větvení rostlin. Podstatně bohatší jsou sortimenty dalších kdoulovců (Ch. x californica, Ch. sinensis, Ch. speciosa a Ch. x superba). V archívních záznamech chrudimského J. Vaňka jsou, bez dalších podrobnějších charakteristik, uvedeny dva výpěstky E. Ordnunga z lobkovických školek v Jezeří u Mostu asi z období 1880-1920. Jmenovitě se jedná (podle dřívější nomenklatury) o Cydonia japonica aurea a C. japonica variegata. V nám dostupných cenících „eisenbergských“ školek ale uvedeny nejsou. Zřejmě se jednalo o kdoulovce s nažloutlým a v druhém případě pestrým olistěním. Jejich vznik (hlavně výpěstku C. japonica variegata) je datovaný po r. 1880 a nápadně či náhodně se shoduje se vznikem výše uvedené pestrolisté odrůdy ´Tricolor´, jejíž původ není blíže znám.
