Není pochyb o tom, že lidé doby kamenné sbírali a jedli mnoho hub, jejich kultura je však poměrně moderní.
Ačkoli měli lidé ve starověku houby stejně rádi jako my, nenapadlo je zřejmě nikdy pokusit se je pěstovat uměle, v nejstarší literatuře není o pěstování hub ani zmínky. Prvním autorem, který se kdy v jakémkoli jazyce vůbec zmínil o houbách, byl Olivier de Serres, ve své knize Theatre d´Agriculture des Champs (1600).
V roce 1698 navštívil Francii anglický cestovatel Lister a vyslovil jako scestovalý člověk podiv nad hojností a pravidelností dodávek pěstovaných žampionů na pařížské trhy. Nazval je "rychlenými" houbami a pravil, že jsou sklízeny z volných záhonů od počátků srpna do konce října a ze zakrytých pařenišť během zimních měsíců. Lister popisuje, jak v zahradách zásobujících trhy ve čtvrti Vaugirard, za branami města, zakládají zahradníci záhony na pěstování žampionů z koňského trusu smíšeného s jemnou zemí. Lister zřejmě věděl, že pěstitelé něco do těchto záhonů zasévají a že nejsou odkázáni na náhodu, nevěděl však, co to sejí nebo sázejí.
Dvacet let před Listerovou cestou do Paříže dokázal botanik známý jako Marchant - otec (na rozdíl od syna, rovněž botanika) před vědeckou akademií, že bílá vlákna, rozrůstající se pod houbami v zemi, umožní po přesazení do vhodného půdního prostředí růst většího množství plodnic. Trhoví zahradníci zřejmě rychle využili výhod tohoto objevu. Odtud množství žampionů na pařížských trzích, které tak rychle překvapilo Listera.
Protože však houbová kultura byla starší než Marchantův objev - vždyť Olivier de Serres se o ní zmínil už v roce 1600 - nezačíná zřejmě historie žampionů tady.
Jak se často stává, základem pokroku byla náhoda zachycená a využitá inteligencí. Pařížští zahradníci pěstovali v pařeništích melouny a taky tam čas od času, vždycky na podzim sklízeli pěknou úrodu náhodně vyrostlých žampionů. Nebylo divu, pařeniště byla zakládána na koňské mrvě a pečárka polní čili žampion (Agaricus campestris) výborně roste na půdě bohaté na látky uvolňující se rozkladem koňské mrvy. Na tuto půdu vyprášili houby ze sousedních polí nespočetné milióny výtrusů. Někteří zahradníci se pustili do práce, odhalili tajemství růstu žampionů a mohli potom už rozumně využít toho, co získávali dříve náhodou. Zda se podařilo některému z nich přímo objevit účinky podhoubí, nebo jestli požádali Marchanta, aby prozkoumal cyklus života žampiónů, není známo. Bude však správné označit zavedení této houby do kultury datem Marchantovy přednášky ve francouzské Akademii věd roku 1678.
