Po úpadku a zániku Římské říše roku 476 n.l. nastalo období, které přálo více bojům a válkám než aranžování květin. Také církev, která potřebovala upevnit svůj vliv, se snažila ve vědomí lidí potlačit jakýkoliv vztah ke květinám.
Zahradní umění bylo soustředěno pouze za vysokými klášterními zdmi, kde se květiny pěstovaly pouze v omezeném množství jako léčivé spolu s kuchyňskými bylinami. Nutno ovšem přiznat, že díky pečlivosti mnichů se nám dochovalo velké množství cenných informací v dobových herbářích.
Postupem času se ovšem začaly květiny pozvolna prosazovat, zpočátku jako nenápadná přízdoba oltářů, později, hlavně vlivem křižáckých tažení, začaly se v jižní Evropě a ve Francii zakládat zahrady po vzoru Maurů a Peršanů. Přestože se v nich stále více dostávala ke slovu církví zavrhovaná růže a rostlina zcela nová - karafiát, nejvýraznější a tolerovanou květinou byla bílá lilie, o jejímž významu jakožto květině světců a duševní čistoty máme mnoho důkazů na obrazech z období gotiky.
Navzdory temné době středověku a vlivu církve přechovávalo se mezi lidem mnoho pohanských a lidových zvyků, ve kterých měly květiny nezastupitelnou roli, at´ už to byly slavnosti jara, plodnosti nebo naopak zvyky a obyčeje spojené s kouzly a pohřbíváním.
V 11. a 12. století ovládla zvláště Francii móda květinových klobouků, což nebylo nic jiného než modifikace antických věnců. Koncem středověku zavládl zvyk zdobit prostřený stůl a podlahy obytných místností vonnými květy. Nebylo dosud běžné vkládat květiny do nádob, začaly se však opět objevovat girlandy, nám dobře známé z antiky. Zcela zvláštní význam však měly květiny v symbolice, hlavně pak v erbovních znacích šlechty.
