Musí-li muslim alespoň jednou za život do Mekky, domníval jsem se, že já jako učitel na zahradnické škole musím zase do Francie. Úvaha byla prostá - kde jinde by měly být francouzské zahrady francouzštější než ve Francii?
Veden touto úvahou sedl jsem do autobusu a jel jsem se na ně podívat. Zvláštní zájem zahradníka se ve Francii musí soustředit na park ve Versailles. Není ve Francii sice jediný, bezesporu je ale nejdůležitější. Možná, že je dokonce nejdůležitější na celém světě. Dobré je tedy vzpomenout jeho tvůrce - zahradníka krále Ludvíka XIV. André Le Notra.
Narodil se v roce 1613 v rodině správce královských zahrad a tak se mladý André měl u koho učit. To bylo nespornou výhodou zvláště v dobách, kdy se povolání dědilo z otce na syna a žádné odborné zahradnické školství neexistovalo. Další výhodou bylo to, že jeho předkové byli zahradníky v místech, kde on následně vybudoval své parky. Jeho mistrovství ale muselo zrát a ani on nebyl doma prorokem.
Vystudoval akademii architektury a začal pracovat jako stavební architekt. Významnou šanci dostal jako mladý muž od Nicolause Fouqueta, ministra financí Francie. Dostal od něj zakázku na vybudování parku u jeho zámku Vaux-le-Vicomte. Nebyl to první park, který vytvořil a nebyl to ani první pravidelný park ve Francii, ale byl vynikající, krásný, bombastický a neskutečně drahý. Zde se Le Notre stal jistě nechtěně původcem velkých státních změn. Nádhera parku silně rozladila krále, který se jako host účastnil jeho slavnostního otevření. Předseda státní rady Jean-Babtiste Colbert sice krále již delší dobu upozorňoval na to, že je třeba, aby se král tak významné země reprezentoval i krásným zámkem (k němuž park organicky patří), ale král utrácel spíše za obrazy (vybudoval Louvre jako obrazárnu) a žil lovem. Nyní byl jeho královský lesk zastíněn jeho vlastním poddaným. Fouquet byl bez ohledu na své zásluhy o rozvoj Francie rychle zatčen a zbytek života strávil v Bastile. Zámek i s parkem byl zdevastován při hledání zbytku peněz. Král rychle rozhodl o stavbě zámku ve Versailles, respektive o jeho přestavbě z původního loveckého zámku na reprezentační královské sídlo. Převezl tvůrce zámku i parku Vaux-le-Vicomte na toto nové působiště, převezena byla i většina rostlin, které se daly vykopat a znovu zasadit.
Na novém působišti začal André Le Notre budovat park neobvyklým způsobem a ve velkém stylu. Začal prosekávat rovné cesty divokými lesy, ve kterých se doposud lovilo. Tomu však předcházelo vypracování plánů a ty se nenechaly ničím omezovat. Park se dělil na vnitřní část o velikosti asi 500 hektarů a se svým vnějším okruhem zaujímal grandiózních 6641 ha. Hlavní osa celého parku měla na původních plánech délku dnes nepředstavitelných 43 km. To nemohlo zůstat bez následků. Král Ludvík XIV. byl známý svojí rozhazovačností a tím, že se o peníze nestaral. Od toho měl Fouqueta. Ten byl ale nyní v Bastile. Sotva Le Notre začal se stavbou parku, došly peníze. Došly takovým způsobem, že z toho byl téměř státní bankrot. Krása zahrad vytvořených André Le Notrem zastavila Francii v jejím rozmachu. Nejprve přivedla vynikajícího národohospodáře Fouqueta do Bastily a potom státní pokladnu na mizinu. Není jistě vinou Le Notra, že si král od něj objednal něco, na co neměl. Na druhou stranu, kdyby Ludvík XIV. lépe počítal peníze, versaillský park by asi nikdy nevznikl.
André Le Notre byl již za svého života uznávanou veličinou a zemřel jako slavný a bohatý muž. O jeho slávě a životním díle svědčí to, že se na jeho dílo jezdí dívat celý svět ještě 300 let po jeho smrti. Ano. Letos je tomu přesně 300 let, kdy generální ředitel zahrad krále Ludvíka XIV. zemřel.