Názory na výsadbu a řez štíhlého vřetene jsou různé, toho dokladem je příspěvek menšího pěstitele z Východních Čech, který zde otiskujeme. Možná, že vyvolá další polemiku mezi vámi.
Štíhlá a „superštíhlá“ vřetena se u nás s různými úspěchy začala pozvolna pěstovat v sedmdesátých let a to jen s malou podporou institucí. K dispozici byl často nekvalitní výsadbový materiál ll. třídy a nestandard, s kterým by dnes ovocnáři nepracovali. Uplynulo několik desítek let. Dnes vřetena vysazuje kdekdo, nové husté výsadby jsou podporované a pro výsadbu lze zakoupit prvotřídní náš i zahraniční materiál. Bohužel, zavedený sad skutečných vřeten nebo dokonce kordónů je vidět sporadicky. To, co se u nás nazývá vřeteny, s nimi nemá mnoho společného. Jsou vidět lesy trubek nebo kůlů, které podpírají různé neproniknutelné houštiny, nebo stromy neuvěřitelných tvarů. Za vřetena jsou považovány volně rostoucí ovocné stěny nebo zákrsky s holými kmeny a větvemi, které se pěstovaly již před čtyřiceti lety. Snad jediná změna k lepšímu je v tom, že se už převážně používají zakrslé podnože. Ale i zakrslé podnože se nedají dogmaticky zúžit jenom na podnož M 9. Bohužel, i zakrslé podnože jsou v některých podmínkách na škodu.
Štíhlé vřeno je pěstitelský tvar ovocného stromu, který se používá především u jádrovin. Jeho nejdůležitější plodonosnou částí je vlastní osa a krátké větve. (Další větvičky druhého řádu, které vyrůstají z těchto bočních větví se odstraňují během léta na patku.) Osa stromu je ukončena vrcholovým pupenem, který má pro pravidelný růst mladého stromu velký význam. Osa stromu musí být obrostlá především plodonosným dřevem a vodorovnými nebo téměř vodorovnými větvemi, které nesmí být při vzdálenosti mezi stromy v řadě jeden metr, delší než padesát centimetrů. Od spodní části směrem vzhůru rostou boční větve a obrost po celé genetické spirále v hierarchickém uspořádání, kdy na spodní části jsou větve vždy nejdelší. Odtud název tvaru – vřeteno. Asi od poloviny výšky stromu jsou boční větve již docela krátké. Pod vrcholem jsou jenom plodonoše.
Dosažení takového tvaru je velmi jednoduché. Nesmí ovšem chybět základní znalosti a praktické zkušenosti. Každý ovocnář by měl mít v sobě především přirozený cit, získaný skutečným zájmem o svůj obor a chuť neustále něco zlepšovat. Pro výsadbu můžeme použít jednoleté nebo dvouleté štěpovance s obrostem. Nejlepší je jednoletý a dvouletý tzv. „knippbaum“, který má již vodorovné větve s plodonoši.
Po celou dobu bujného růstu se snažíme hlavně, o to, abychom udrželi rovný růst terminálu a souměrnost celého stromu. V horní polovině stromku, kde není dřevo ještě vyzrálé a je měkké, zaštipujeme boční větévky, neboť terminál se může pod náporem větru do olistění ohnout! Využíváme apikální dominance, při níž vrcholový pupen sám řídí stejnoměrný růst stromu. Když strom doroste do požadované výšky asi dvou a půl metru, je několik možností, jak pokračovat. Buď během vegetace rašící výhon několikrát zaštipujeme, nebo jej necháme dál růst a později ho seřízneme zpětně na nejvhodnější boční větvičku v požadované výšce. Případně můžeme v této výšce terminál v létě několikrát jemně nalomit a tím vytvarovat, do plynulého ohnutí. Ponecháváme pravidelně rostoucí spodní vodorovné větévky a plodonosný obrost. V horní polovině vřeten ponecháváme zprvu jenom zredukované množství obrostu. Výhony odstraňujeme na patku. Teprve když i horní část dostatečně zesílí, můžeme ponechávat i krátké boční větvičky.
Tím docílíme, že osa stromu sílí a získává kompaktní dominantní tvar, který nepotřebuje žádné berličky jako opěrné kůly nebo drátěnky.
V horních místech vřetene ponecháváme jenom omezené množství plodů a i tím zabráníme vychýlení stromu z osy.
Když strom dospěje, udržování jeho růstu ponecháme především na léto. Jedná se o odstraňování nahodilých svislých nebo ohnutých výhonů. Ponecháváme patku nebo plodonoš. V horní části stromu je můžeme odstraňovat celé léto, ve spodní části raději až v druhé polovině srpna. Na jaře pouze redukujeme nadbytečné množství plodonosných větévek a pupenů, čímž snižujeme nebo úplně odstraňujeme probírku plodů.
Ve tvaru štíhlého i superštíhlého vřetene, ale i ve tvaru kordonu se dají pěstovat i takové odrůdy jako je 'Rubín', 'Rubinola' nebo 'Jonagold' na vzdálenost jednoho metru i méně od sebe, aniž by zahušťovaly a vyholovaly. U některých odrůd, například u 'Rubínu', se plodonosný obrost vytváří zpětně. Ponecháme v tomto případě i poněkud delší výhony a postupně je zkracujeme později, při vytvoření alespoň jednoho plodonoše. Ve špatných půdách se dá štíhlé vřeteno a podobné tvary pěstovat i na středně rostoucích podnožích a v nejhorších půdách dokonce na semenáčích kulturních odrůd.
Nejhorší pro celý život stromu je, když předčasně seřízneme terminál a několik přerostlých bujných výhonů metlovitého růstu, které vyrostou na jeho místě, vyvážeme. Spustíme tím mechanismus nadměrně bujného růstu, který získá trvalou, špatně odstranitelnou převahu nad plodností. Vyrůstají další a další výhony. Přibývá vyvazování, výhony se znovu rozvětvují a vzniká kolotoč řezu. Takový strom roste chaoticky a neuspořádaně, protože nefunguje apikální dominance, osa stromu je slabá, sama sebe neudrží, vyžaduje oporu a zahušťuje. Následkem nedostatku světla snižujeme plodnost, narůstají malé plody na dlouhých větvích. Plodonoše se vytvářejí především na koncích těchto větví a nikoliv od středu stromu. U některých odrůd je pak osa naprosto bez nich a větve vyholují. Ty, které zprvu vyvazujeme ze svislé polohy do vodorovné, se pod tíhou ovoce na jejich koncích ohnou a musí se vyvazovat z opačného důvodu, aby se neohýbaly. Práce přibývá...
