Moderní pěstební nádoby snižují pracovní náročnost
Trend v současných zahradnických provozech směřuje ve stále větší míře k minimalizaci pracovních vstupů a ke snižování počtu nezbytných operací a úkonů v průběhu kultivace rostlin. Pracovní síla se přes mnohé jiné, převážně ekonomické problémy dostává do popředí jako limitující faktor rozvoje výroby.
V oblasti pěstebních nádob se klade důraz především na možnost využití automatizace unifikací pěstebních hrnků, kontejnerů nebo sadbovačů, jejich zapojením do mechanizovaných osevních, přesazovacích a hrnkovacích linek. Důležitá je mechanická odolnost (plastové nádoby), nízká hmotnost (manipulace), variabilita ve tvarech a barvě (marketingové požadavky a nároky specifických kultur) a v neposlední řadě především v množárenských provozech trvanlivost nádob (vícenásobné použití). Nezanedbatelným faktorem je i možnost desinfekce pěstebních kontejnerů, zvlášť při produkci množitelského a sadbového materiálu.
Degradovatelné nádoby
Všechny výše uvedené vlastnosti jsou základními atributy, jenž očekáváme od moderních kontejnerů, používaných při výrobě většiny hrnkových květin, dřevin nebo u zeleniny. Na druhou stranu zcela specifickou možností řešení nedostatku odpovídajících pracovních sil je uplatnění degradovatelných pěstebních nádob v takových kulturách.
Obecným principem je schopnost výchozího materiálu, ze kterého jsou nádoby vyrobeny, podléhat rozkladu v půdě během předem víceméně dané doby, která se obvykle pohybuje v týdnech až měsících. Biodegradovatelnost je založena na rozrušování vazeb organických látek (polysacharidů – škrobů a podobně) půdními mikroorganismy. Tyto látky, použité jako výchozí materiál stěn nádob, určují svým podílem právě rychlost jejich rozpadu.
Alternativně chemodegradace využívá vlastností chemických substancí v nádobách podléhat rozkladu působením vnějších fyzikálně-chemických sil.
Výhody těchto nádob jsou zřejmé – mimo úspory práce při výsadbě rostlin jde také o možnost bezproblémového kompostování jejich zbytků, snížení nároků a zátěže životního prostředí omezením tvorby ekologicky závadného odpadu a samozřejmě i zjednodušením práce s rostlinami pro koncové spotřebitele.
Zde je však třeba uvědomit si rozdílné požadavky na vlastnosti degradovatelných nádob z pohledu odběratelů. Jiné představy bude mít malospotřebitel – zahrádkář, jiné realizátor městské zeleně a odlišné i zahradník působící v krajinářských celcích. Odběratel – komerční pěstitel - bude obvykle vyžadovat nádoby schopné zajistit přesně definovatelnou dobu rozkladu a materiál obsahující třeba i látky stimulující růst rostlin, případně i látky fungicidní povahy. Naopak pro velkoobchod a finálního spotřebitele bude mnohdy důležitější estetický prvek, kdy nádoby musí být napohled perfektní, rovně tvarované, pokud možno hladké, třeba i s barevným potiskem a pevnější pro manipulaci.
Zahradník – krajinář potřebuje nádoby, které jsou levné (velká kvanta rostlinného materiálu), může je uplatnit i při mechanizované výsadbě, ovšem jejich vnější pohledové kvality nejsou v zásadě podstatné.
Z výše uvedeného vyplývá, že každý jednotlivý odběratel a uživatel takových nádob musí brát ohled na tyto vlastnosti a podle svých požadavků volit odpovídající typ pěstebních nádob. Často je v obecném povědomí zakořeněno, že celulózové, rašelinové a jim podobné typy kontejnerů nejsou použitelné v hrnkovacích strojích nebo další mechanizaci a manipulace s nimi je obtížnější díky relativně vyššímu objemu a velikosti hrnků. Tudíž při jejich transportu je třeba dbát zvýšené pozornosti.
Například pro použití degradovatelných nádob v mechanizovaných linkách je nutné volit typy se zpevněným okrajem, který umožní jejich uchopení stejně jako u klasických plastových kontejnerů. Chceme-li usnadnit manipulaci, volíme typy lisované, s hladkými stěnami, které se jednak vzájemně lépe uvolňují od sebe, jednak v případě potřeby lze i z nich uvolnit snadno rostliny.
V některých případech můžeme sledovat redukci růstu v degradovatelných nádobách ve srovnání s klasickými plastovými kontejnery. Tyto vlastnosti byly pozorovány u typů složených z biodegradovatelných plastů (PLA typ). Vysvětlení může být v prostupnosti světla nádobami, uvolňováním některých chemických látek z rozkládajících se stěn nebo nerovnoměrností v odtoku vody z nádob při nepravidelném rozpadu.
Oba uvedené momenty – odolnost proti předčasnému praskání a nebezpečí redukce růstu rostlin lze omezovat úpravou kultivačních podmínek právě s ohledem na zajištění takových teplotních, vlhkostních a dalších poměrů, které nedovolí nechtěnému poškozování nádob nebo příliš brzkému rozpadu.
Typy nádob
Jako výchozího materiálu pro rozložitelné nádoby se využívá papíru nebo podobné celulózové suroviny (Paperpot), rašeliny (Jiffy-pot), kokosových vláken (Cocopot), různých organických materiálů (Napac) nebo biodegradovatelných plastů (Biopar, PLA).
Biodegradovatelné plasty se mohou rozkládat jen za určitých podmínek a proto můžeme přesněji determinovat dobu a podmínky jejich rozpadu. Takto jsou výhodnější například pro komerční pěstitele více než třeba pro zahrádkáře. Ovšem některé z těchto typů (např. PLA) jsou užívány obdobně jako „klasické“ nádoby, ze kterých jsou rostliny při výsadbě vyjmuty a použité nádoby se kompostují.
Nádoby z kokosových vláken se obvykle rozkládají déle než jednu pěstební sezónu, proto se přednostně uplatňují v krajinářských výsadbách. Současné výrobky jsou poměrně dobře adaptovány i pro mechanizovanou manipulaci. Nejrychlejšímu rozkladu podléhají nádoby z celulózy (řádově týdny), zvláště, jsou-li ve vlhkém prostředí. Jejich optimální využití může být například v truhlících a mobilních nádobách.
Menší rozložitelné kontejnery jsou pro následnou manipulaci výhodnější, protože u větších nádob může snadněji docházet k praskání a poškozování dříve, než je požadováno. Z tohoto pohledu je třeba si všímat u jednotlivých typů pevnosti dna, aby se snadno předčasně neuvolňovalo z hrnků.
Přesto, že v současném zahradnictví stále převažují plastové pěstební nádoby, je pouze otázkou času, kdy i zahradníci budou nuceni chovat se ekologičtěji a snižovat množství plastového odpadu a uvádět na trh produkty méně zatěžující životní prostředí. Ti, kteří tuto výzvu přijmou ne jako další problém, ale naopak jako možnost vyplnění mezery na trhu, mohou z tohoto faktu nakonec vytěžit více, než můžeme napohled očekávat.
