Samotná instalace závlahového systému ještě nemusí vždy znamenat dosažení kýženého vzhledu trávníků. Velice důležitou podmínkou správné funkce závlahového systému je vhodný výběr postřikovačů s ohledem na jejich charakteristiku distribuce vody (uniformitu) a opomenout nelze ani jejich vzájemné dostatečné překrývání. Je-li v pozadí návrhu závlahového systému snaha o dosažení maximální úspory investičních nákladů při instalaci (snížením počtu potřebných postřikovačů), výsledek je někdy až šokující. Prováděná závlaha pak může být natolik nerovnoměrná, že v některých místech trávník i zaschne, jinde bude naopak vody výrazný přebytek. Na trávníku pak vznikají výrazné vzhledové odchylky a požadované úspory vody není dosaženo.
Jaké je tedy řešení? Především je třeba dostatečně respektovat překrývání ploch postřiků dodržováním vhodného sponu postřikovačů. Laicky řečeno, rozmístění by mělo být pravidelné a každý postřikovač by měl vždy stříkat na sousední. Ne méně, ale také ne více. Za optimální rozmístění postřikovačů lze považovat trojúhelníkový nebo čtvercový spon. Tím se rozumí způsob jejich půdorysného rozmístění s ohledem na jejich vzdálenost od sebe a na jejich vzájemné uspořádání.
Spon vychází vždy z parametrů použitých postřikovačů a jejich trysek. Rozprašovací postřikovače by tedy měli být od sebe vzdáleny nejvýše 3 – 5 m, rotační postřikovače v zahradách a parcích od 5 do 15 metrů. Je-li poloměr dostřiku např. 11 m, také spon by měl být 11 m. Určitou roli by mohl sehrát i vítr. Jeho působením může dojít ke zkrácení dostřiku proti směru větru, naopak ve směru dochází zase k prodloužení trajektorie dopadající vody. Spon tedy není třeba zásadně upravovat. V lokalitách s častým výskytem větru je nejvhodnějším způsobem eliminace jeho účinků vysledování denní doby, kdy je nejméně častý. Také použití trysek s nízkým vzestupem omezuje nežádoucí účinky větru. Alternativou je i použití větrného senzoru, blokujícího závlahu při překročení limitní rychlosti větru
Kromě dodržování sponu postřikovačů ovlivňuje rovnoměrnost závlahy také uniformita distribuce vody jednotlivými postřikovači. Ta je charakterizována distribuční křivkou, která znázorňuje kolik vody dopadá v různých místech zavlažované plochy. Množství vody dopadající na každý metr čtvereční se nazývá srážková výška PR (mm/hod). Pokud tedy proti sobě stříkají dva stejné postřikovače, případné mírné nerovnoměrnosti v distribuci vody směrem od postřikovače se lépe vyrovnají a výsledkem je takřka ideální stav. Je-li vzdálenost postřikovačů větší než jejich dostřik, potom se naopak rozdíly v uniformitě postřiku mohou i zvyšovat a závlaha je pak více nerovnoměrná.
Aby bylo možné objektivně posoudit rovnoměrnost závlahy, je dobré znát Christiansenův koeficient uniformity CuC (%) jednotlivých postřikovačů, který vyjadřuje míru odchylky v rovnoměrnosti distribuce vody na posuzované ploše čtverce (s postřikovači v rozích) od průměrné srážkové výšky PR v tomto čtverci. Christiansenův koeficient se stanovuje výpočtem na základě provedených měření srážkové výšky v referenčních bodech např. metodou Cemagref. Pro potřeby návrhu závlahového systému je dobré mít tyto údaje od výrobců postřikovačů. Za dobré rozdělení vody po půdním povrchu se považuje hodnota součinitele CuC větší než 80. Ideální hodnotou by byl koeficient 100, ale to je čistě teoretický stav. Jako příklad může posloužit následující srovnání dvou typů postřikovačů různých výrobců. Na obrázku vlevo je hodnota CuC = 73, na obrázku vpravo je to již 84. Různé barvy představují plochy se stejnou srážkovou výškou. Na obrázku vlevo je rozdíl v naměřené srážkové výšce PR v rozmezí od 1,3 mm do 16,6 mm v závislosti na vzdálenosti od postřikovače. U pravého obrázku je rozdíl od 2,5 mm do 5,3 mm. (zdroj - IRRIGAZETTE No69 – 3/4-02). Distribuce vody bude tedy v tomto srovnání výrazně rovnoměrnější u postřikovačů vpravo.
