Tato choroba se stala v posledních letech postrachem mnoha pěstitelů pozdního zelí a květák, zvláště v teplých a vlhkých ročnících. Původcem choroby je bakterie Xanthomonas campestris pv.campestrist, prokazatelně se šířící osivem. Za kritický se považuje již výskyt jednoho infikovaného zrna na 10 000 semen. V porostech košťálovin se šíří větrem, vodou při závlaze i během kultivace.
Do rostliny vniká otevřenými průduchy nebo mechanicky poškozenými pletivy. Za optimálních podmínek, vlhka a teploty kolem 25 0C se bakterie šíří xylémem rostlin za tvorby klihovitého polysacharidu xantanu. Tento spolu s množícími se bakteriemi ucpává cévy. Následně, nejdříve po 10 - 14 dochází ke tvorbě nekrotických skvrn ve tvaru V na okrajích listů. Při pokročilém stadiu mohou spodní listy zcela odumřít. Infekce proniká i do koštá1ů, v nichž jsou při podélném řezu patrny načernalé cévní svazky. U květáku se vedle napadení listů objevují černé skvrny v růžicích. Nejproblematičtější je fáze prvotní infekce, která je latentní bez patrných symptom. Pozornosti pěstitelů - množitelů osiv uniká i napadení semenných porostů košťálovin. V pozdním podzimu může suchá hniloba přecházet ve hnilobu mokrou za spolupůsobení bakterií Erwinia carotovora var.carotovora a Pseudomonas marginalis. Průkazná diagnóza na porostu je možná teprve tehdy, když jsou na rostlinách patrna černá žebra listů. V laboratorních podmínkách nečiní odlišení skvrn na listech způsobených bakterií Ps.campestris od skvrn vyvolaných působením druhu Phoma nebo Alternaria problémy.
Napadány mohou být i klíční rostliny brukvovitýoh (černání okrajů lístků klíčních rostlin). V raném stadiu i během pěstování sadby nepůsobí však parazit vážnější škody a udržuje se zpravidla v ohraničeném rozsahu. Významnější ztráty mohou však nastat při skladování zelí a kedluben ve spojení s napadením dalšími druhy bakterií. např. Erwinia carotovora aj. (mokrá hniloba ).
Kromě osiva je přenos možný i rostlinnými zbytky z půdy, i z přezimujících košťálovin, ale i vodou při máčení svazků prostokořenné sadby před její výsadbou, hostitelskými plevely, např. pastuší tobolkou (Capsulla bursa-pastoris). Nebezpečnosti choroby jsou si vědomy semenářsko-šlechtitelské firmy. Šlechtění na toleranci či rezistenci zatím není prokazatelně úspěšné, ačkoliv se o to řada šlechtitelů snaží. Na trhu jsou nabízeny údajně tolerantní odrůdy košťálovin v USA. Některé solidnější firmy dodávají osiva brukvovitých na trh až po řádném prověření příslušné partie na přítomnost Xanthomonas. K tomuto účelu odebírají vzorky nemořeného osiva (30 000 semen}a zkoumají pomocí svých vlastních technik infikování klíčků.
Choroba se může vyskytovat i na dalších druzích brukvovitých včetně ředkve a ředkvičky. I na nich se projevuje tvorbou typických okrajových listových skvrn tvaru V a zasycháním větších částí listů. Vzhledem ke kratší vegetační době nemá toto napadení příliš vážný hospodářský význam.
Vedle používání prověřeného osiva je nezbytné přísně dodržovat běžné zásady střídání plodin, tj. nezařazovat brukvovité zeleniny po sobe dříve jak po třech letech, dbát na zásady půdní hygieny pečlivým rozmělněním posklizňových zbytků
a jejich mělkým zapravením, likvidací brukvovitých plevelů. Nejpříznivější podmínky pro šíření choroby nastávají v hustých porostech košťálovin za tepla a vlhka, po dešti, závlahách. Na toto je zapotřebí dbát alespoň tím, že kultivační práce nebudou probíhat časně zrána za rosy nebo po dešti. Samozřejmostí je vyloučení podmáčených či zamokřených stanovišť z pěstování košťálovin. Ošetření osiva košťálovin teplou vodou (20 - 25 minut při teplotě 50 oC) je považováno stále za účinné, i když se nemusí vždy setkat s plným efektem. Nadto je technologicky komplikované. Čerstvé osivo snáší ošetření teplou vodou lépe nežli osivo skladované. Převládá názor, že pro značnou rizikovost se raději vyhnout tepelné úpravě drahého hybridního osiva.
