I dlouholetí pěstitelé zeleniny, orientování na ekologickou produkci, považují cibuli za jednu z nejméně vhodných plodin pro organické pěstování. Hlavním důvodem je pomalý počáteční vývoj cibule z výsevu a tím i vysoká náročnost na potlačování plevelů.
Většinou nezbývá nic jiného, nežli opakované okopávky, pletí a použití mechanických či termických prostředků. Ještě svízelnější situace je v boji proti plísni cibulové, kdy preventivní ochrana se stala naprosto nezbytnou podmínkou pěstitelského úspěchu.
Je proto zajímavé, že v sousedním Rakousku s úspěchem pěstuje organickým způsobem cibuli jeden z velkopěstitelů již od roku 1980. Jedná se o Johanna Ackerla, hospodařícího na 135 ha. Vedle pěstitelských aktivit se zabývá obchodováním s organickými produkty (Ökoland GmbH).
V celém, Rakousku se organicky pěstuje cibule na výměře asi 200 – 220 ha, což představuje 10 % celkové plochy cibule v zemi. Podíl cibule ze sazečky činí kolem 60 %, na cibuli z výsevu připadá 40 %. Pěstitelé biocibule dávají zcela přirozeně přednost pěstování cibule ze sazečky, neboť umožňuje snadnější boj proti plevelům, sklízí se dříví , takže může snadněji uniknout napadení plísní cibulovou a dosahuje se za ni lepších farmářských cen.
Předplodinou cibule je obilovina, která odčerpá z půdy nadbytečný minerální dusík. Zpravidla se po obilovině vysévá ještě leguminóza na zelené, pozdně zaorávané hnojení. Zatímco na lehčích půdách se vžil bezorebný systém, na půdách náchylných k zamokření nebo se zhutněným podbrázdím je používání pluhu stále nutností. Stejně tak je tomu v případě, kdy pozemky jsou zaplevelené pcháčem osetem. Jarní zpracování půdy musí být co nejranější, aby se umožnilo vzejití plevelů, které se mohou likvidovat ještě před výsevem nebo výsadbou. V případě výsevu dochází k prvnímu zákroku proti plevelům použitím plamene v době, kdy je porost cibule ve stadiu biče.
Oblast je srážkově velmi chudá, roční průměry nejsou větší jak 350 – 400 mm. Asi na 75 % pozemků nemá pěstitel možnost závlahy, přičemž zdejší klima je panonské. To je však velkou předností před konkurencí, neboť stále vanoucí větry omezují podstatné riziko napadení porostu plísní cibulovou. Zdejší klima dovoluje i pěstování brambor bez potřeby jejich ochrany proti plísni bramborové. Další nespornou komparativní výhodou pěstitele je skutečnost, že v širokém okolí nikdo nepěstuje cibuli, takže nebezpečí přenosu infekce je tím podstatně ztíženo.
Potlačování plevelů vyžaduje opakované plečkování a kolem 50 – 70 h.ha-1 ruční práce v hodnotě asi 2000 eur. Doplňkovým opatřením je využívaní plamenové termické plečky využití infračervených paprsků je teprve v samotném počátku. Nicméně první zkušenosti jsou velmi povzbudivé, porost cibule může zůstat po delší dobu od tohoto zákroku v bezplevelném stavu.
Vlivem napadení porostu plísní přiznává zmíněný pěstitel, že se v celém Rakousku ročně ztrácí kolem 5 % porostů, tj. asi 10 ha. Nejvíce jsou postihováni ti pěstitelé, kteří mají přehuštěné porosty (doporučuje se jen 50 – 75 rostlin na běžný řádek) nebo kteří nemají zaručen rychlý a příznivý vývoj porostu. Pan Ackerl používá pro ochranu porostů cibule proti plísni cibulové rostlinné výtažky a homeopatické přípravky. Sklízí v průměru kolem 25 t.ha-1 tržního zboží.
Kompletní sklizeň proběhne u něj během 4 – 8 týdnů. Cena biocibule kolísá mezi 30 – 45 eur.100 kg. Tlak na ceny při odbytu je v Rakousku vysoký, již při 80% krytí potřeby trhu mohou se začít ceny propadat. Export biocibule prostřednictvím společnosti Ökoland GmbH umožňuje přece jen poněkud lepší pozici na trhu. Potravinářské obchody včetně supermarketů zcela samozřejmě vyžadují i u biocibule dodržení stejné kvality jako u cibule z konvenční výroby. Aby lépe uspokojil požadavky obchodu, pěstitel část vybraných partií cibule skladuje, částečně i v chladírně, avšak jen do března. Přáním supermarketů však je, aby toto období prodloužil, neboť mají zájem o levnější domácí cibuli oproti dováženému zboží z Chile a jiných jihoamerických zemí, neboť toto je dražší. Poptávka po biocibuli ve východoevropských zemích je stále nulová, proto 20 % produkce se z Rakouska vyváží do Velké Británie, Německa a Francie. Zatím nelze ani odhadnout, jaký rozsah biocibule je pro úspěšnou pozici na trhu optimální. Platí to jak v Rakousku, tak i v Německu, Švýcarsku a Itálii, kde se pěstování biocibule začíná rozšiřovat. Pěstitelé by samozřejmě vítali, kdyby supermarkety věnovaly bioproduktům větší a atraktivnější regálové plochy a atraktivněji toto zboží nabízeli spotřebitelům. Doposud umísťují většinou toto zboží vedle konvečního, takže zákazník zcela logicky preferuje nákup levnějšího produktu z konvenční výroby.
