Jedním z moderních trendů při výrobě osiva vybraných souborů hmyzosnubných rostlin je jejich pěstování v technické izolaci. Ať již jde o květiny, zeleninu nebo např. genetické zdroje pícnin, můžeme v dobře zkonstruovaných izolátorech nebo sklenících pěstovat na poměrně malé ploše řadu odrůd téhož druhu vedle sebe, aniž by hrozilo nebezpečí kontaminace nežádoucím pylem ať již vzájemné nebo z rostlin divoce rostoucích v sousedství.
Kvalitu, kterou lze získat tímto způsobem nemůže prostorová izolace nikdy zajistit.
Prudký rozvoj těchto metod v posledních přibližně 20 letech byl umožněn novými poznatky v oblasti biologie opylujícího hmyzu - široké skupiny včel. Kromě nám všem známé včely medonosné patří sem také čmeláci a řada druhů včel nazývaných samotářkami.
Samotářských včel si většinou ani nepovšimneme, protože v přírodě létají často jen v omezenou dobu a až na výjimky nebývají nápadné. Některé z nich se však dají chovat uměle nebo podporovat v přirozených hnízdištích a za vhodných podmínek podstatně zvyšují výnosy semene např. vojtěšky. Pomocí drobné v zemi hnízdící včelky šedosrstky tolicové (Rhophitoides canus) byly začátkem 80 let na špičkových porostech získány výnosy semen kolem 1 tuny z hektaru. Samotářka čalounice mateřídoušková (Megachile pacifica), žijící v hotových válcovitých dutinkách, může být použita k opylování vojtěšky v technické izolaci, protože si snadno zvykne na omezený prostor.
Prostorovým poměrům skleníků a izolátorů se dobře přizpůsobují také čmeláci. Jejich hnízda jsou jednoletá, vždy znova je na jaře zakládají samičky, které přezimovaly oplozené zahrabány někde na mezi nebo v lese. Každá musí napřed hnízdě vychovat první dělnice a ty pak matce obstarávají potravu, zatímco ona postupně přechází jen ke kladení vajíček a péči o další plod. Na vrcholu rozvoje v létě mívají hnízda čmeláků několik desítek až stovek jedinců. V té době se také líhnou mladé matky a samečkové. Po oplození matky hnízdo opouštějí, na vhodném místě se zahrabou a upadnou do stavu klidu - diapauzy. Probudí je až jarní sluníčko v příštím roce. Při troše pozornosti je spatříme jako nápadně veliké čmeláky na kvetoucích jívách, vrbách a javorech.
Že jsou čmeláci výborní opylovači do skleníků, to se vědělo již dávno. Praktické využití však dlouho naráželo na obtížnost chovu. Nebylo snadné donutit matky, aby se usazovaly v úlcích. Věc se nám podařila začátkem 80. let u čmeláka zemního (Bombus terrestris), jehož matky reagovaly pozitivně na přítomnost několika dělnic včely medonosné a zakládaly plodové buňky v laboratorních podmínkách. Metodiku pak vylepšili financemi podstatně lépe vybavení Holanďané a Belgičané, kteří dnes chovají tento druh hromadně a dodávají do řady zemí za cenu přibližně 140 dolarů za plně vyvinuté hnízdo.
Hlavní využití našel čmelák zemní při pěstování plodové zeleniny – rajčat a papriky ve sklenících, kde nahrazuje namáhavou ruční práci a zvyšuje výnosy údajně až o 50 % u rajčat a zvětšuje velikost plodů a tím i jejich prodejnost u papriky. Dnes prakticky všechny plody rajčete a papriky, které mimo vegetační dobu najdeme na prodejních pultech supermarketů, pocházejí z rostlin opylovaných čmeláky.
Ve výzkumu chovů jsme se nezastavili u čmeláků zemních. Postupně jsme vypracovali i metodiku chovu biologicky odlišného čmeláka rolního (Bombus pascuorum), který má podstatně delší jazyk, umíme chovat také čmeláky skalní a částečně i jiné druhy. Díky těmto zkušenostem je dnes možné provádět cílené opylování pomocí různých druhů čmeláků podle toho, o jaké druhy rostlin se jedná.
Včela medonosná se údajně nejhůře přizpůsobuje omezenému prostoru a zvláště změněným světelným poměrům ve sklenících. Běžná včelstva jsou také velmi početná a jejich využívání v zimních měsících by bylo nákladné. To jsme řešili vytvořením nejmenších avšak biologicky plnohodnotných včelstev o malém počtu včel umístěných ve speciálních úlcích, kde takové početně slabé jednotky jsou schopné přezimovat a na jaře se vyvíjet. Tyto jednotky jsou lacinější a mohou být k dispozici pro opylování po celý rok. Zjistili jsme, že jednotlivá včelstva reagují různě na podmínky omezeného prostoru, což dává naději na selekci v tomto směru.
Opylovačům je dnes na celém světě věnována mimořádná pozornost. Např. v roce 2000 se v Holandském Soesterbergu konalo mezinárodní setkání odborníků na opylování ve sklenících, o podobných otázkách se hovořilo i na 8. mezinárodní symposiu o opylování v Maďarsku v roce 2001 a na dvou mezinárodních vědeckých včelařských konferencích, které se uskutečnily v letech 2000 a 2002. Problematice tzv. divokých opylovačů bude věnováno i zvláštní symposium na mezinárodním kongresu Apimondie, který se v tomto roce v srpnu má konat v Slovinské Ljubljani. Důvodem veškeré této pozornosti není jen samotné ekonomické hledisko. Odborníci si stále více uvědomují nutnost udržet nejhrůznější druhy včelovitých i jako důležitou součást rozmanitosti přírody (biodiverzity). Výskyt řady druhů je ohrožený a jejich vymizením mohly by zmizet i rostliny závislé na jejich opylovacích schopnostech. V této oblasti vyvíjejí aktivitu i FAO a Mezinárodní organizace pro včelí botaniku (IUBBS). Většiny těchto setkání jsem měl možnost aktivně se zúčastnit a přednést na nich naše zkušenosti získané při řešení chovů čmeláků jako součásti výzkumného záměru řešeného pracovní skupinou Biodiverzita a grantů podporovaných GAČR. Případné dotazy týkající se opylovačů a jejich praktického využívání rádi odpovíme.
