Jedním z nejranějších a zároveň nejcennějších druhů ovoce mírného pásma jsou třešně. Za čerstvé stolní plody určené k přímému konzumu jsou zákazníci ochotni platit nejvyšší ceny, zvláště v mimosezónní době.
S produkcí třešní jsou však spojeny mnohé problémy: vysoké stromy, časově značně pracná ruční sklizeň, praskání a následné hnití plodů během deštivého počasí, nálety ptactva během dozrávání třešní, krátkodobá uchovatelnost sklizených plodů, popř. červivost u středně a pozdně zrajících chrupek apod.
Některé z těchto problémů lze úspěšně minimalizovat použitím slabě až zakrsle rostoucích podnoží, mezištěpováním, vhodným řezem, zakrýváním výsadeb ochrannými sítěmi nebo fóliemi, výběrem odrůd, racionální chemickou ochranou, často však při vynaložení neúměrně vysokých nákladů.
Třešně pěstujeme obvykle jako čtvrtkmeny s volně rostoucí korunou a výškou kmene 0,9 až 1,1 m nebo zákrsky (výška kmene 0,6 m) s pyramidální nebo pyramidálně dutou korunou ve sponu 6,0 až 7,0 x 3,5 až 5,0 m na semenné podnoži (vybrané typy ptáčnice P-TU-1, P-TU-2 a P-TU-3 nebo mahalebky MH-KL-1).
U ovocných stěn s tvary volně rostoucích palmet nebo vřeten i pro zploštělé zákrsky dáváme přednost vegetativně množeným podnožím. Jsou to například: Colt z Anglie, P-HL-A, P-HL-B a P-HL-C původem z VŠÚO Holovousy, jako perspektivní se ukazují Gisela 5, Gisela 10, Weiroot z Německa, Tabel Edabriz nebo vegetativně množená mahalebka SL-64 původem z Francie, Camil, Damil a Inmil z Belgie nebo Maxma Delbard z USA. Dříve doporučovaná vegetativní podnož F 12/1 z East Mallingu (Anglie) roste příliš bujně a proto ztrácí na významu.
Stromky při použití uvedených slaběji rostoucích podnoží vysazujeme na vzdálenost 4,5 až 6,0 m mezi řadami a 2,5 až 4m v řadách podle druhu podnože, odrůdy a způsobu tvarování.
Pro omezení růstu třešní a snížení velikosti korun můžeme vedle slabě rostoucích podnoží využít také mezištěpování některých odrůd višní na semenné ptáčnice. Jako mezikmen se osvědčily odrůdy višně ´Morellenfeuer´ nebo ´Köröšská´. V sadech velmi rozšířená ´Morela pozdní´ má již značně oslabující vliv na růst naštěpované odrůdy třešně a výsledkem jsou velmi malé koruny s drobnějšími plody.
Zkoušejí se i další tvary (systém Tatura, tvarování do písmene Y, vertikální osa aj.), jejichž podstatou je omezit bujný růst, lépe využít světelné poměry v koruně třešní a dále zlepšovat kvalitu plodů.
Třešně hůře snášejí přísné tvarování a příliš hluboký řez v nevhodnou dobu (pozdě na podzim, v zimě). Reagují nepříznivě na jakýkoli řez uskutečněný během vegetačního klidu, zejména na jeho začátku v dormanci a v období silnějších mrazů. Proto nikdy s tímto zásahem zjara nespěcháme. Pro udržovací řez vyhovuje kalendářně druhá polovina dubna až začátek května, kdy třešně začínají kvést nebo jsou v plném květu.
Základní větve mají růst pod úhlem odklonu alespoň 45 stupňů a více, pokud možno v určitém odstupu nad sebou. Ostrý úhel postranních větví vyrůstajících na kmeni z jednoho místa podporuje nežádoucí vylamování a výskyt klejotoku s následným odumíráním větví.
S výjimkou prvního roku po výsadbě omezujeme tvarovací řez třešní na nezbytnou míru (odstranění konkurenčních výhonů, řez postranních výhonů do jedné roviny).
U zákrsků a čtvrtkmenů trvá výchovný řez dva až čtyři roky. Cílem je zapěstovat pevnou a relativně řídkou korunu se třemi až čtyřmi základními větvemi a terminálem, který může být později sesazen. Po zapěstování koruny odstraňujeme suché, nemocné větve, konkurenční a bujné výhony nebo letorosty, které zahušťují korunu, nejlépe za vegetace.
Pro založení ovocné stěny třešní používáme dvouletý zákrsek nebo jednoletý štěpovanec, který se tvaruje jako volná palmeta se čtyřmi hlavními, do řady směřujícími postranními větvemi.
Zvolíme-li moderní tvar štíhlé vřeteno, je nejvhodnějším výsadbovým materiálem kvalitní jednoletý očkovanec, podle možnosti s předčasným obrostem v tupém úhlu odklonu od střední osy, popř. mezištěpováním získaný stromek třešně naroubované v korunce na mezikmen višně, zbavený konkurenčních výhonů a také letorostů s ostrými úhly odklonu.
Udržovací řez je obdobný jako u čtvrtkmenů a volně rostoucích zákrsků. Má především sanitární (ozdravovací) a prosvětlovací funkci.
Životnost zahuštěných stěnových výsadeb palmet nebo štíhlých vřeten na slaběji rostoucích vegetativních podnožích odhadujeme na 20 až 25 let, u volně rostoucích zákrsků a čtvrtkmenů na semenných podnožích se pohybuje od 30 do 35 i více let.
V souvislosti s řezem třešní je třeba se zmínit o zásadách Zahnovy metody řezu peckovin na základě dlouholetých výzkumů v Jorku (Německo). Hlavním požadavkem při pěstování je, aby boční větev nebyla v žádném případě silnější (tlustší) než polovina průměru hlavní osy pod rozvětvením. Při nedodržení tohoto poměru tloušťky větví si podle autora „naprogramujeme“ poškození (zhoršení zdravotního stavu stromů). Byla vyvinuta metoda postupného sesazování nevhodné větve řezem na „delší, oslabeně aktivní čípek“, což je různě dlouhá, řezem potlačená část větve nebo výhonu. Tento „čípek“ po seříznutí stagnuje v růstu. Nesmí však být příliš krátký, aby nezaschl. Dostatečnou růstovou aktivitu na „čípku“ udržuje slabší postranní obrost nebo živé, nezaschlé pupeny. Délka živého „čípku“ závisí hlavně na jeho tloušťce k poměru tloušťky kmene. Stejné zásady platí při zkracování větví na vhodné náhradní rozvětvení. „Čípek“ ponecháváme tím delší, čím tlustší, mladší a aktivnější je větev, která má být odstraněna, čím kolmější je její postavení a čím vlhčí je stanoviště (může být i přes 0,8 m). Princip postupného zkracování spočívá v pozvolném převedení funkce na vybranou větev. Ta již není v růstu potlačována a postupně nabývá vyrovnanou pozici s ostatními plodnými větvemi v koruně.
Po několika letech se poměr tloušťky mezi odstraňovanou a nově vybranou větví změní ve prospěch nově vybrané větve a průměr odřezávaných částí je pak menší než polovina kmenu (hlavní větve). Zbylý „čípek“ můžeme odstranit na větevní kroužek, aniž hrozí infekce klejotokem.
Již ve školce bychom měli dbát na dodržení poměru tloušťky bočního obrostu k hlavní ose (kmínku). Proto silnější postranní výhony není správné odstraňovat ve větevním kroužku, ale nejprve zkrátit, event. zaštípnout již v časném létě, a teprve v srpnu zcela odříznout. Odstranit výhon můžeme i později, po výsadbě na trvalé stanoviště.
Z vlastní víceleté praxe mohu potvrdit, že uvedené principy Zahnova řezu platí pro všechny druhy peckovin, včetně teplomilných (broskvoně a meruňky) a je vhodné uplatňovat je především při řezu v období vegetace (na začátku kvetení, v celém průběhu vegetace až do doby po sklizni), nejpozději do konce srpna, a to především u zásahů konečných (odstranění výhonů u kmene nebo u hlavních větví, sesazení koruny na vhodné rozvětvení apod. Můžeme tak jednoduchým způsobem zlepšit zdravotní stav stromů, zvláště v méně příznivých klimaticko-půdních podmínkách. Je pochopitelné, že při nerespektování základních požadavků jednotlivých odrůd v kombinaci se zvolenou podnoží u těchto ovocných dřevin se úspěch nemusí vždy dostavit.
Z hlediska další optimalizace termínu řezu peckovin se v našich pokusech potvrdilo, že hlubší zásahy na začátku vegetace (kvetení) se ukazují vhodnější než v pozdním létě během července až srpna (po sklizni nebo při dozrávání plodů, kdy můžeme seříznout nedostupné vrcholy větví, opatrně spustit na zem a tam je pohodlně očesat). Vysvětlujeme to tím, že teplotně příznivé období potřebné pro hojení ran v daném roce je delší, počítáme-li je od fenofáze kvetení než od letního období do zimy.
