Kdo má chuť projít se tropickou přírodou, nemusí nutně překonávat obrovské vzdálenosti, vynakládat nemalé částky a podstupovat různá nebezpečí. Stačí, když navštíví nový skvost našeho hlavního města – skleník Fata Morgana v Pražské botanické zahradě v Tróji.
Po mnoha úskalích a peripetiích byl konečně v sobotu 12. června slavnostně otevřen unikátní skleník Fata Morgana. Při jeho prohlídce návštěvník brzy uzná, že svůj název si plným právem zaslouží. Nad unikátností celé stavby, nad jedinečností rostlinných společenství v ní umístěných i nad mnohými nečekanými překvapeními až oči přechází. Investice to byla rozhodně nemalá, avšak Praha se díky ní zařadila k několika mála městům na světě, které se mohou pochlubit skleníkem s chlazenou expozicí.
Základní informace
Skleník má tvar protáhlého písmena „S“ a je dlouhý 130 metrů. Jeho zvláštností je, že je podél vrstevnice zapuštěn do skalnatého svahu jižní trojské stráně. Šířka skleníku je 17 metrů a jeho výška vrcholu střechy od terénu kolísá mezi 4,5 a 11 metry. Expoziční plocha o rozloze 2190 m2 je protkaná 225 metry cest pro návštěvníky. Odpočinek nabízí vyhlídková terasa o ploše 58 m2, z které je působivý výhled na celou tropickou část.
Fata Morgana není jen nahodilou sbírkou tropických rostlin, ale realistické napodobení skutečných přírodních společenstev vybraných oblastí. Proto v expozicích nechybí dřeviny, liány, zástupci nejtypičtějších čeledí, epifyty, cibuloviny, ale i trávy nebo parazitické rostliny. Vnitřní expoziční prostor skleníku je rozdělen stěnami na tři části s odlišnými teplotami a vlhkostí. První část je polopouštní, druhá a zároveň největší představuje biom nížinného tropického deštného lesa a poslední nejmenší, ale speciálně chlazená, ukazuje rostlinný život vysokých tropických hor.
Od Austrálie po Mexiko
Prohlídka skleníku začíná v části xerické – suché. Část plochy je věnovaná Austrálii. Expozice má charakter suchého buše východní části světadílu. Na terasách ve svahu jsou umístěny keře z obtížně pěstovatelné čeledi Proteaceae, eukalypty, akácie a další zajímavé rostliny. Druhá expozice je zaměřena na oblast jižního Mexika, konkrétně států Puebla a Oaxaca, malá část zahrnuje polopouštní oblasti Guatemaly a dalších států střední Ameriky. Zde se nachází přírodní společenstvo s rozptýleným dřevinným patrem, podrostem zemních bromélií, sukulentů, trvalek, cibulovin a trav. Nejvíce prostoru je věnováno africkým rostlinám z několika států jižní Afriky. Nejde však o jednostranně zaměřenou sbírku sukulentů, ale o celkový průřez typickou vegetací konkrétního území.
K zajímavostem této části rozhodně patří například africký jam Dioscorea alephantipes, jehož druhové jméno lze přeložit příznačným názvem „sloní noha“. V době vegetačního klidu vypadá jako starý pařez, avšak ve skutečnosti jde o hlízu, která může být až několik desítek kilogramů těžká. Její zdřevnatělý povrch představuje jakousi izolační vrstvu, která zamezuje ztrátám vody. Proto může rostlina přežívat i na extrémně suchých stanovištích. Hlízy se nejčastěji zpracovávají na moučku, z níž se připravují různé kaše a placky.
Tunelem do tropů
Z horké a suché procházky polopouštní vegetací vede cesta do nitra skály a návštěvník se náhle ocitá ve staré podzemní štole s hrubou výdřevou a vitrínami osázenými orchidejemi. Za ohybem cesty štola skončí a plynule přechází do skleněného tunelu, dělícího desetimetrové tropické jezero na dvě poloviny. Po pravé ruce lze pozorovat vodní život Starého světa, levá polovina je věnována biotopům světa Nového. Odtud vede cesta do střední části skleníku. Všude kolem je tropický deštný les čtyř kontinentů.
Největší část – téměř celý skalní masív severní stěny je věnován Střední a Jižní Americe. Ve svahu nad jezerem je možné obdivovat skalní floru Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely a Brazílie. Druhou polovinu skalní stěny pokrývají rostliny z Guatemaly a Nikaraguy. Dominantu expozice tvoří sedmimetrový vodopád, vytékající několika prameny z umělé části skály včleněné do přírodního terénu. Partie věnovaná Austrálii a Tichomoří je zaměřena především na rostliny ostrovů Nová Kaledonie a Nová Guinea. Další část tvoří kamenitá expozice zahrnující vegetaci Afriky a Madagaskaru s několika vyššími dřevinami a keřovým patrem a květena jihovýchodní Asie, rozdělená podle flory na oblasti jižní a jihovýchodní Asie. Skutečně unikátní je sbírka vietnamských orchidejí, která v Evropě nemá obdoby. V této části skleníku byla u příležitosti zahájení provozu až do konce června „výstava“ tropických motýlů Ameriky, Asie i Afriky, volně poletujících mezi rostlinami. Nejasné představy o opravdovém tropickém ráji tak dostali přímo hmatatelné obrysy.
Vitríny pod vyhlídkovou terasou obývají nádherně barevné, ale jedovaté, pralesní žabky rodu Dendrobates.
Mlha a chlad
Poslední, nejmenší, ale zároveň nejzajímavější je chlazená část tropických hor. Zde se představuje vegetace horského mlžného lesa v tropickém a subtropickém klimatickém pásmu s teplotami mezi 12 - 18 oC. Své místo tu mají společenstva z andských horských hřbetů, vysokohorské Afriky i Asie. K nejcennějším sbírkám patří kolekce dřevin z nejvyšší hory Bornea - Mount Kinabalu nebo vysokohorské druhy masožravých láčkovek. Uchváceni expozicí se ani nenadáte a najednou se octnete obklopeni mlhou, která tryská nad vašimi hlavami. Iluze je dokonalá.
Tím cesta kolem světa končí. Krásně upravené okolí skleníku však skýtá příjemnou možnost k relaxaci a vychutnání si doznívajících dojmů z prohlídky.
Rozhovor s Ing. Romanou Rybkovou, kurátorkou sbírky tropických a subtropických rostlin
Skleník Fata Morgana je konečně hotov a zpřístupněn veřejnosti. Vy jste stála při zrodu myšlenky postavit v Pražské botanické zahradě skleník, byla jste u jeho projektování, výstavbě, zúčastnila jste se sběrů rostlinného materiálu v různých končinách naší planety a podílela jste se i na osazování expozic a následném zkušebním provozu. Jaký je to pocit, mít toto pozoruhodné dílo za sebou?
- Na jedné straně cítím velkou úlevu, že je to hotovo, na straně druhé – je tady výborná parta, spolupracovalo se nám tady velmi dobře a bylo krásné to tady tvořit a ten pocit, že je to vlastně hotovo je vlastně zároveň i jakýmsi smutkem, že už skončila ta nejvíce tvůrčí práce a teď budeme samozřejmě tvořit dál, protože žádná zahrada není nikdy hotova. Jedna etapa Fata Morgany skončila, začíná etapa jiná. Je to takový zvláštní zlom.
Zúčastnila jste se různých expedicí sbírání rostlinného materiálu například v Jižní Americe nebo ve Vietnamu, jak jste spokojená se jeho začleněním do expozic?
- Laik to asi nepozná, ale odborník snadno rozezná, které expozice jsou dělané na základě sběrů rostlin v přírodě, na základě zkušeností, že člověk skutečně viděl tyto rostliny v jejich přirozeném prostředí, a nebo jestli je expozice vytvořena zprostředkovaně, pouze na základě poznatků z knížek atd. Kontakt s přírodou dá člověku velmi mnoho a za týden se dozví víc než za roky v knížkách a myslím si, že na těch expozicích zde to vidět je.
Čím je Fata Morgana odlišná ve srovnání se skleníky v jiných světových metropolích?
- Náš skleník má zcela ojedinělý terén, protože jeho celá jedna strana je tvořena přírodním svahem. Na rozdíl od něj je většina skleníků postavena na rovině, terény jsou umělé a kytky jsou vysazeny většinou na rovině do záhonů.
Jak probíhalo finišování před otevřením?
Bylo to poměrně náročné, protože jsme chtěli, aby byl výsledek co možná nejlepší, takže téměř žádné volno a málo spánku. Dobrodružné bylo například osazování epifytického stromu, kdy jsem hodiny stála ve výšce na řebříku, nebo jsem zachraňovali tropického motýla, který byl smeten proudem vody z hadice. Myslím si ale, že to rozhodně stálo za to, a věřím, že návštěvníci budou od nás odcházet spokojeni.
