Harmonie (z řeckého harmoniá) je označením vztahu různých prvků (tvarů, barev, textur apod.) k složitému celku, a to takovým způsobem, že jejich vzájemným souzvukem vzniká dokonalý, soudržný celek. Přemíra harmonie může působit nezajímavě, fádně.
Kontrast (z italského contrasto = spor, zápas, hádka) označuje opozici dvou věcí, z nichž každá vyniká prostřednictvím druhé. Každý kompoziční prvek (bod, linie, plocha, tvar, barva, velikost, textura, struktura) může vzhledem k jinému kompozičnímu prvku, který má opačnou vlastnost vyvolat kontrast. Kontrast vnáší do kompozice dynamiku, napětí, oživení. Příliš mnoho kontrastů může vyvolat chaos.
Nejjednodušším typem kontrastu je smyslový kontrast, který umožňuje smysly porovnávat prvky v jejich protikladech ( malý – velký, bílý – černý, tmavý – světlý, tenký – tlustý) nebo v odstupňování (malý – větší – největší, bílý – šedý – černý). Hodnocení kontrastu je relativní, protože vždy závisí od subjektu, který ho hodnotí. Někomu se zdá strom, na který se dívá velký, pokud neviděl větší. Červená barva se může jevit jako intenzivní, pokud ji nemůžeme přirovnat k jiné, ještě intenzivnější barvě. Proto hodnotu kontrastu mohou naše smysly postřehnout pouze prostřednictvím srovnávání.
barva a kontrast
O barevném kontrastu mluvíme, jestliže mezi dvěma srovnávanými barevnými účinky lze zjistit zřetelné rozdíly nebo intervaly. Nejčastějšími rozdíly, které u barev porovnáváme jsou tón, světlost, sytost, jejich působení na člověka apod. Podle toho, zda jsou barevné kontrasty podmíněny objektivními faktory (jsou výsledkem objektivních vlastností barev a jejich měřitelných hodnot) nebo subjektivními (vznikají při subjektivním hodnocení barevných pocitů), můžeme je rozdělit na:
přímé barevní kontrasty – objektivní – primární kontrasty
kontrast jednotlivých barev
kontrast světlých a tmavých barev
kontrast studených a teplých barev
kontrast komplementárních barev
kontrast kvality
kontrast kvantity
přímé barevní kontrasty – subjektivní – sekundární kontrasty
kontrast v aktivitě a pasivitě barev
kontrast slabých a silných (lehkých a těžkých barevných tónů)
kontrast v dojmu blízkosti a vzdálenosti
nepřímé barevní kontrasty – vizuální
simultánní a sukcesivní kontrast
přímé barevní kontrasty – objektivní – primární kontrasty
Kontrast jednotlivých barev, označován také jako kontrast barevných tónů, je nejjednodušším barevným kontrastem. Je dán odlišnou vlnovou délkou elektromagnetického záření, které jak bylo vysvětleno v prví části příspěvku, vyvolává pocit určitého barevného tónu (jednotlivé barvy) v našem zrakovém orgánu. Abychom mohli jednotlivé barvy vzájemně porovnávat, musí mít stejné hodnoty světlosti a sytosti. Podle konkrétních barev může mít různou intenzitu. Nejsilnější kontrast jednotlivých barev vzniká mezi třemi barvami prvního řádu (ž-č-m). Čím jsou použité barvy vzdálenější od tří barev prvního řádu, intenzita tohoto kontrastu klesá. Proto barvy oranžová, zelená a fialová vyvolávají menší kontrast než žlutá, červená a modrá. Účinek barev třetího řádu je ještě méně zřetelný. Zvláštní postavení při kontrastu jednotlivých barev mají barvy bílá a černá. Bílá barva jasnost ostatních barev zeslabuje a dělá je tmavšími, naopak černá barva jasnost stupňuje, takže barvy působí světleji (souběžný kontrast). Kontrast jednotlivých barev nacházíme v lidovém umění nejrůznějších národů např. na výšivkách, krojích, keramice a jsou dokladem radosti lidí z barevného účinku.Tento druh kontrastu je nejvíce uplatňován v dekorativním stylu v aranžování.
Kontrast světlých a tmavých barev je jedním z nejdůležitějších kontrastů. Působí jak v oblasti chromatických, tak achromatických barev. K jeho posouzení je potřebné plné denní světlo, protože změnou osvětlení mění se i kontrast světlých a tmavých barev.
Nejsilnější vyjadřovací prostředky pro světlost či tmavost jsou bílá a černá barva, jako reprezentanti světla a tmy. Kontrast mezi nimi je maximálním (polárním) kontrastem. Černý samet je nejčernější barevný tón a nejčistší bílý barevný tón je síran barnatý. Existuje jen jedna maximální čerň a jedna maximální běl a celá řada rozeznatelných odstínů šedé. Počet rozeznatelných stupňů šedé závisí na zrakové schopnosti oka a rozdílné citlivosti každého jedince. Šedá je velmi specifická barva, která samo o sobě je neplodné, bezvýznamné neutrálno. Získává charakter a životnost teprve vlivem sousedních barev. Zeslabuje jejich intenzitu a zmírňuje je. Může jako neutrální prvek spojovat pronikavé barevné protiklady, poněvadž přebírá jejich intenzitu a tím se sama oživuje. Šedá se dá namíchat z černé a bílé nebo z kterékoliv dvojice komplementárních barev.
Světlost chromatické barvy je poměř plošné svítivosti povrchu této barvy k plošné svítivosti ideální bílé plochy, jestliže jsou obě osvětlené stejným zdrojem světla pod uhlem 45o (jinými slovy poměr v odrazu světla této barvy k barvě bílé, která má 100% odrazivost; černá pouze 0,5%). Nejsvětlejší spektrální barvou je barva žlutá (má největší odrazivost světla), nejtmavší je barva fialová, proto mezi těmito barvami (jsou-li ve stejné sytosti tónu) vzniká nejsilnější kontrast v světlosti chromatických barev. Nejslabší vzniká mezi sousedními barvami barevného kruhu (např.modrou a fialovou, žlutou a oranžovou)
Kontrast světlých a tmavých barev může mít i charakter tonálního kontrastu, který vzniká rozdílem ve stupni sytosti jediného barevného tónu (určité konkrétní barvy). Tak jako je řada přechodů mezi černou a bílou, je i řada stupňů sytosti určité barvy přidáváním černé či bílé, čím vzniká barevná kombinace „tón v tónu“.
Využití světlostního kontrastu v aranžování:
určuje dimenze, rozměry kompozice – světlé barvy se zdají být blíž k pozorovateli, tmavé vzdálenější
opticky mění vzájemné poměry velikostí – světlá barva na tmavé se zdá být větší, tmavá na světlé má opačný efekt
Kontrast studených a teplých barev je založen na vnímání barev a jejich psycho-fyzické podstatě. Je vědecky dokázáno, že optické vnímání barev se může projevit na pocitech, projevech, činnostech člověka. Pokusy ukázaly, že ve dvou pracovních místnostech, z nich jedna byla vymalována modrozeleně a druhá červenooranžově, se lišilo vnímání tepla lidmi o 3 - 4 °C. V modrozelené místnosti pociťovali lidi teplotu 15 °C jako chladno, zatímco v červenooranžové místnosti jim bylo chladno teprve při 11 – 12 °C. Tato zjištění se aktivně využívají v psychoterapii. Např.barva zelená se úspěšně používá k uklidnění nervové soustavy člověka, naopak barva červená zvyšuje výkonnost, aktivitu.
Kontrast studených a teplých barev (Holzschuh, 1994)
Pomyslná hranice mezi studenými a teplými barvami vede spojnicí červené a zelené barvy. Tyto barvy mají stejnou světlost. Jsou obzvláště důležité, protože se chovají jako neutrální komponenty, když je srovnáváme se žlutou a modrou. Ve skupině barev kolem červené (vpravo a vlevo od spojnice), stejně tak jako ve skupině barev kolem zelené, najdeme část modré a část žluté barvy, teoreticky stejného množství. Barvy s patrnou přítomností žluté aktivují, naopak barvy s přítomností modré se chovají jako pasivní. Pouze malý podíl modré k červené z ní dělá barvu studenější a malý podíl žluté ji posouvá mezi teplé barvy. Stejně se to projeví i u zelené. Proto všechny barvy napravo od dělicí linky zelená-červená jsou barvami teplými a všechny barvy nalevo barvami studenými.
Ne všechny barvy ležící v zóně studených barev jsou stejně studené a naopak. Nejchladnější zóna na straně studených barev je mezi modrou a modrozelenou a nejteplejší na straně teplých barev mezi červenooranžovou a oranžovou. Kontrast mezi nimi je největším kontrastem studených a teplých barev, stejně tak, jako kontrast mezi bílou a černou barvou. Bílá je barvou studenou, černá je barvou teplou.
Využití kontrastu teplých a studených barev v aranžování:
v naší tvorbě pracujeme často s rozdílnými odstíny zelené. Její vnímání jako teplé či studené bude záviset od jejího vychýlení k modrozelené či žlutozelené
teplé barvy vytvářejí zdání blízkosti
studené barvy vytvářejí zdání, že je objekt od pozorovatele vzdálen
Kontrast doplňkových (komplementárních) barev je kontrastem barev ležících proti sobě v barevném kruhu, které se navzájem podporují a zesilují do nejvyšší zářivosti, jsou li použity vedle sebe. Ve směsi se anulují na šedou, jako oheň a voda. Jako kontrast jednotlivých barev i kontrast komplementárních barev je nejsilnějším barevným kontrastem.
Každá dvojice komplementárních barev může mít současně i jiné působení, např. žlutá a fialová je zároveň silný kontrast světlé a tmavé barvy, modrá a oranžová kontrast studené a teplé barvy apod. Komplementární barvy jsou nerozlučnou dvojicí a nejsou –li ve skutečnosti v kompozici přítomné, naše oko je podvědomě vyžaduje, čím vzniká simultánní a sukcesní kontrast, který řadíme do kategorie nepřímých kontrastů.
Simultánním, nebo-li současným kontrastem nazýváme jev, když naše oko vyžaduje k určité barvě současně (simultánně) barvu doplňkovou a není-li ve skutečnosti přítomna, samo si ji vytvoří. Sukcesivním, nebo-li následním kontrast nazýváme jev, že naše oko vyžaduje následně barvu doplňkovou a že si ji samo vytváří, není-li dána. Uvedená skutečnost souvisí s nadměrným drážděním zraku a z toho vznikající únavy sítnice, se kterou naše oko snaží vyrovnat obrácenými fotoperiodickými reakcemi zrakových pigmentů. Proto si vytvoří doplňkovou barvu, není-li přítomna. Simultánně vytvořená doplňková barva vzniká jako barevný vjem v oku pozorovatele a ve skutečnosti neexistuje, nedá se vyfotografovat. Např. na velkou silně natřenou červenou plochu namalujeme černý čtverec a překryjeme ho hedvábným papírem. Při pozorování se nám čtverec jeví jako zelenavý a opačně. Nejsilnější účin simultánní barvy se projevuje mezi šedou a některou čistou barvou. Do kterékoliv základní barvy (mimo černé a bílé) vsadíme šedý čtverec. Když se zadíváme na tyto šedé čtverce, každý z nich se mění v barvu, která je doplňkovou k barvě, ve které je čtverec vsazený. Simultánní kontrast je možný i mezi čistými barvami, které nejsou přesně doplňkové. Každá z obou barev hledá u druhé barvy svůj doplněk a většinou ztrácejí obě svůj reálny charakter. Barva opticky propůjčuje vedlejší barvě nádech svého doplňku (nádech vlastní doplňkové barvy).
Sukcesivní kontrast vzniká nadměrným drážděním oka a projevuje se vytvářením následních barevných obrazů v našem podvědomí. Např. díváme-li se delší čas na červenou plochu, výrazně se odlišující od pozadí a pak přeneseme pohled na bílou nebo jinak barevnou plochu, objeví se nám následní obraz s nádechem do zelena, která je doplňkovou barvou k barvě červené. Současně je následný obraz oproti podnětu oslabený a sytost barevných tónů je menší
Simultánní kontrast vzniká také u čistých barev ležících vedle sebe ve 12-ti dílném kruhu.
V důsledku simultánního kontrastu se vzájemně ovlivňují. Např. žlutá vedle zelené je teplejší a červenější, žlutá vedle oranžové je chladnější a s nádechem do zelena.
Kontrast kvantity je kontrastem, který vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé barevné tóny v kompozici vystupují do popředí na úkor jiných barevných tónů. Je to způsobeno tím, že každý barevný tón má jinou intenzitu účinku. Intenzitu účinku vnímání barvy označujeme jako jas (zářivost). Je to achromatická vlastnost barvy, která je čistě subjektivním vjemem, nedá se měřit, proto je často nahrazována světlostí. Světlost je měřitelná vlastnost barvy, dají se ji přiřadit konkrétní číselné hodnoty. Jak bylo již uvedeno, vyjadřuje množství světla odraženého příslušnou barvou. Právě proto, že jednotlivé barvy mají rozdílný jas, či světlost a tím i rozdílnou intenzitu účinku, musí být používány na různě velkých plochách. Jenom tak žádná z nich nebude vystupovat do popředí na úkor jiné. Intenzitu účinku barvy, která závisí od jasu a velikosti plochy studoval Goethe a pro základní barvy stanovil následovní hodnoty:
bílá - žlutá - oranžová - červená - fialová - modrá - zelená - černá
12 : 9 : 8 : 6 : 3 : 4 : 6 : 0
Jestliže hodnoty převedeme na plochy, musí se čísla používat recipročně. Znamená to, že třikrát intenzivnější žlutá ve svém účinku musí zajímat třikrát menší plochu než doplňková fialová barva a žádná z nich nebude vystupovat do popředí. Uvedené hodnoty platí za předpokladu, že všechny barvy mají maximální sytost a příslušnou vlnovou délku.
Kontrast kvality
Kvalita barvy je stupeň sytosti. Sytost barvy je atribut, který determinuje čistotu barvy (barva se projevuje ve své největší intenzitě, není ničím lomena). Spektrální barvy jsou plně nasycené, nebo maximálně intenzivní. Jakékoliv míchání s další barvou redukuje sytost či intenzitu barvy a činí je lomenými, matnými. Kontrastem kvality pak označujeme protiklad sytých, zářících barev k lomeným, matným barvám. Barvy se mohou lomit:
• barvou bílou (barvy jsou chladnější, světlejší, zeslabené ve svém účinku až se změní na bílou)
• barvou černou (lomené tóny, charakterizující nedostatek světla, barvy jsou méně čisté, méně jasné, tmavší až se změní na černou)
• jakoukoliv jinou barvou (barevným tónem) – vznikají mezitóny (oko schopno rozlišit cca 180 barevných tónů)
V kompozici čisté barvy více vystupují, dominují nad barvami lomenými
Přímé barevní kontrasty - objektivní - primární kontrasty
Kontrast v aktivitě a pasivitě barev
Více -méně se kryje s kontrastem teplých a studených barev. Aktivně působí barvy z okruhu teplých, pasivně z okruhu studených barev. Aktivita barvy však závisí i od stupně sytosti barevného tónu. Jasný, čistý barevný tón je aktivnější než tón lomený bílou nebo černou barvou, přičemž černá snižuje aktivitu barevného tónu více než barva bílá. V zásadě platí:
- bílá je aktivnější jako šedá
- jasná je aktivnější jako kalná
- teplá je aktivnější jako studená
Polaritu těchto vztahů může ovlivnit simultánní kontrast
Kontrast slabých a silných (lehkých a těžkých) barevných tónů
Zda barva působí lehko nebo těžce závisí od jej světlosti. Nejvíce lehce působící barvy se nacházejí v okruhu světle modré, nejtěžší v okruhů tmavě červené. Obecně lze říci, že barvy zesvětlené působí více lehce než barvy ztmavěné, přičemž barvy blížící se modré působí lehčeji než barvy blížící se červené. Přimícháním světle modré bude stejná barva působit lehčeji než s přimícháním tmavě červené.
Kontrast v dojmu blízkosti a vzdálenosti vychází z naší zkušenosti ze
vzdušní perspektivy. Pod vlivem vrstvy vzduchu, která odráží světelné louče mezi námi a vzdálenými barvami, jeví se nám tyto barvy jako méně intenzivní, světlejší, lomené do šedě či modra. Vzduch je ve vyšších vrstvách modrý a proto jsou do modra zbarveny i vzdálenější předměty.
Nepřímé barevní kontrasty - vizuální
Simultánní a sukcesivní kontrast
Uplatnění kontrastů barev v aranžování
Naším cílem při práci s barvou je vytvořit vzájemným souzvukem barev dokonalý, soudržný, oku lahodící celek, který označujeme jako harmonická kompozice. Abychom mohli mluvit o barevné harmonii, musí být přítomné minimálně dvě barvy, které jsou vždy v určitém kontrastu. Z toho vyplývá, že harmonie vyžaduje kontrast, resp. bez kontrastu není harmonie. Různí lidé na základě svých vědomostí, zkušeností, citu mají rozdílné představy o tom, jak by takový harmonický celek měl vypadat. Co je harmonické pro jednoho, je často disharmonické pro druhého. Dokonce pro jednotlivce může určitá barevná kombinace vyvolat jednou pocit libosti jindy ne (stejné jasné oblečení na jaro a na pohřeb). Barevné kombinace s malými rozdíly (kontrasty) jsou laickou veřejností obvykle vnímány jako harmonické kombinace; kombinace s velkými kontrasty jako disharmonické. Opak je pravdou za předpokladu, že pracujeme v souladu s teorií barevného kontrastu jak uvidíme v dalším pokračování.
