Soudobý vývoj evropského zelinářství je pod narůstajícím tlakem potravinářských řetězců stlačujících nákupní ceny a striktně zpřísňující dodací podmínky. Pěstitelé jsou vystavováni tvrdým požadavkům vyplývajícím z dodržováni zásad správné zemědělské praxe, nároků na kvalitu při zužování možností chemické ochrany porostů, problémů v získávání sezónních pracovních sil atd.
Kudy dál
Východiskem je potřeba dalšího růstu produktivity práce při snižování výrobních nákladů, zvládnutí obtížného financování provozu, získávání zdrojů na nezbytné investice a zvládnutí efektivního marketingu. Spíše zbožnou nežli reálnou politikou EU je udržení tzv. evropského modelu zemědělství. Jistěže by krajině a značné části nezemědělské společnosti prospělo zachování rodinných podniků rolnického nebo zahradnického typu přispívající i k rovnoměrnějšímu osídlení, udržení pracovních míst, kulturních tradic a pestrosti krajiny. Nicméně tato snad i upřímně míněná snaha kostruktérů společné zemědělské politiky EU je zřetelně neproduktivní, neboť i ve starých členských zemích EU dochází nezadržitelně k růstu koncentrace výroby a zrychluje se i tempo zániku malých rolnických a zahradnických podniků.
Tento proces má mnohostranné formy, od sdružování malých podniků na bázi výrobních ale hlavně odbytových družstev, masivně finančně podporovaných organizací výrobců atd. Zájem o takovéto formy sdružování je v nově přistoupivších členských zemí EU však při nejmenším vlažný a okrajový a sotva se stanou účinným prostředkem k posíleni konkurenceschopnosti zelinářství. Daleko vetší váhu nabývají ve většině zemí EU vznikající zelinařící velkopodniky národního i nadnárodního charakteru nejrůznějších podnikatelských forem: obchodních společností kombinátního typu až po čistě výrobně orientované rodinné podniky. Tak je tomu i ve SRN, kde již od doby sjednocení patří mezi největší zelinařící společnosti Meklenburger Ernte, orientovaná převážně na produkci ledového salátu, podnikající v několika spolkových zemích i ve Španělsku.
Chování velkých pěstitelů
Zelinařící velkopodniky kombinují převážně výrobu na vlastní, ale hlavně pronajaté půdě s perfektně vybudovaným marketingem a vlastní logistikou. Usilují o nejprestižnější a nejvěrohodnější zdokladování hygienické a zdravotní nezávadnosti svých produktů – o „potravní bezpečnost“. Ne jinak je tomu i u firmy Mühlmann v Papenburgu (Dolní Sasko), jež získala certifikát kvality QS a EUREP-GAP. Tato soukromá rodinná firma začínala skromně v roce 1983 převzetím 16 ha doplňkového hospodářství otce a rozrostla se připachtováním okolní půdy na současných 1800 ha. Mezi hlavní druhy pěstované zeleniny patří ledový salát, brokolice a květák. Mimořádně velká pozornost je majitelem věnována pracovním silám, jichž v době sezónních prací zaměstnává kolem 500. Malé ucelené pracovní čety ubytovává jak ve vlastních, tak pronajatých rodinných domcích či v obytných buňkách s cílem udržet si stabilní, výkonné a podniku věrné spolupracovníky.
Největší pracovní špičkou je sklizeň ledového salátu a dalších doplňkových druhů listové zeleniny včetně stále oblíbenějšího romanesca. Používají se samojízdné sklízecí stroje Zeyer, produkty se na poli ihned třídí, tržně upravují, balí a paletují a následně na stacionárním pracovišti chladí. Výjimkou není nepřetržitý 24 hodinový provoz.
Udělení certifikátu kvality QS předcházela rozsáhlá modernizace skladu chemických ochranných prostředků, vyškolení pracovníků odpovědných za jejich skladování a užití a řada dalších nákladných materiálních a personálních opatření. Je zřejmě, že takovéto investice si mohou dovolit pouze ekonomicky zdravé podniky, mezi nimiž ani rodinné velkopodniky nemusí být výjimkou.
