Původní botanické druhy šeříků se sice dají výjimečně množit generativně, všechny velkokvěté kultivary se již ale musí kvůli zachování kvalitativních hodnot množit pouze vegetativně. Způsobů je samozřejmě několik.
Všechny velkokvěté kultivary ze skupiny Syringa vulgaris, S. hyacinthiflora, S. prestoniae i mezidruhové hybridy lze pro zachování jejich vlastností množit výhradně vegetativně. Známe několik způsobů vegetativního rozmnožování šeříku – hřížením, dělením, kořenovými výmladky, oddenky – stolony, bylinnými nebo dřevitými řízky a štěpováním.
Hřížení
Množení šeříku hřížením vyžaduje předem založení matečnice štěpovaných kultivarů. Známe hřížení obyčejné a paprskovité. Při hřížení obyčejném se zpravidla na jaře vybere několik nejlepších jednoletých výhonů, které ponoříme do 15 cm hluboké rýhy v zemi tak, že se ohnou nízkým, krátkým obloukem a pevně se v rýze uchytí drátěnými háčky a zahrnou zemí, aby horní části výhonů vyčnívaly z půdy.U paprskovitého způsobu se obdobně pohříží všechny vhodné výhony kolem matečné rostliny s tím rozdílem, že ohnuté výhony ihned nezasypáváme. Po celé délce vodorovně položených letorostů začnou rašit očka a když nové výhony dorostou výšky 8 cm, vyplníme rýhu kyprou zeminou do poloviny jejich výšky a během dalšího růstu letorost ještě několikrát zeminu přihrneme až vznikne 10 – 15 cm cm vysoký hrůbek. Hříží se výhradně jednoleté výhony dostatečně silné, dlouhé a vyzrálé. Zbylé nepohřížené výhony matečného keře se ponechávají normálnímu růstu. U obyčejného hřížení získáme z každého výhonu jen jednu silnou rostlinu. U paprskovitého způsobu lze získat podstatně více rostlin, ale slabších. Zakořeněné hřížence buď na podzim nebo časně na jaře odstřihneme a po vytřídění vysázíme do školky k dalšímu dopěstování.
Dělení
Šeříky množené dělením keřů je výjimečný způsob, který se ve školkařské praxi neprovádí. Šeřík tvoří vedle hlavních kořenů ještě vedlejší podzemní pupenové oddenky – stolony z nichž vyrůstají kořenové výhony – výmladky. Samotný kořen této rostliny žádné kořenové výmladky netvoří. Takto lze množit pouze pravokořenné kultivary. Oddělky získané z kořenových výmladků pravokořenných šeříků jsou v každém znaku identické s mateřskou rostlinou. Výhoda pravokořenných šeříků pěstovaných ve školce spočívá v tom, že při dobýváni rostlin získáme další nové pravokořenné šeříky stejného kultivaru. Oddělky po úpravě kořenů a nadzemní části vysazujeme nejlépe na jaře do školky k dalšímu dopěstování.
Dřevité řízky
Rozmnožování šeříků dřevitými řízky je možné pouze u těch druhů, které mají přirozenou schopnost snadné tvorby kořenů. Jsou to druhy, případně jejich kultivary ze skupiny S. chinensis, S. presto – niae, S. persica, S. microphylla, S. laciniat a další. Řízky odebíráme z matečních rostlin po opadu listů asi od poloviny listopadu do poloviny ledna. Jsou vhodné pouze jednoleté, dostatečně silné a vyzrálé výhony. Nařezané výhony založíme do vlhkého substrátu, rašeliny a písku v bezmrazé místnosti. Během prosince až ledna rozstřiháme výhony na délku řízku, což je asi 15 cm. Délka řízku lze určit dle vzdálenosti internodií mezi pupeny. Připravené řízky založíme ve svazcích do pískorašelinového substrátu. Za příznivých podmínek řízky vytvoří do jara kalusové pletivo. Jakmile to počasí na jaře dovolí, pícháme řízky přímo ven do předem připravené, dostatečně hluboko zpracované, kypré půdy. Pro tento účel můžeme zvolit studené pařeniště, kde řízky lépe a rychleji zakoření. Řízky umísťujeme mírně šikmo a tak hluboko, aby horní pár pupenů zůstal nad povrchem půdy. Nejlépe zakořeňují na záhonech pokrytých černou folií, řízky se píchají přímo do ní. Doporučuje se ošetřit řízky gelovými stimulátory a fungicidními přípravky.
Bylinné řízky
Rozmnožování šeříku bylinnými řízky je způsob vegetativního množení, kde získáme dědičně totožné rostliny s mateřskou rostlinou ve všech znacích i vlastnostech. Nejvhodnější doba k odebráni zelených řízků je u raně kvetoucích druhů konec května až počátek června (např. S. oblata, S. hyacinthiflora, S. meyeri, S. chinensis a další). U většiny ostatních později kvetoucích druhů od počátku do poloviny června (např. kultivary S. vulgaris, S. prestoniae, S. josiflexa, S. villosa a další botanické druhy). Pro množení používáme střední až spodní část letorostů. Letorosty upravíme na délku 3 až 5 párů oček dle hustoty internodií a ihned je pícháme do substrátu. Spodní řez na řízku děláme nožem kolmo pod posledním párem listů. U šeříku doporučuji postranní podélný řez v délce 2 cm vedený ke spodnímu kolmému řezu. Tímto řezem zvětšíme řeznou plochu, čímž podpoříme větší tvorbu hojivého pletiva a následné vytvářeni kořenů. Ze dvou až třech nejnižších párů oček, které přijdou do substrátu, listy odřízneme nebo zdrhneme. Čepel u velkých listů se o polovinu zakrátí. Pro rychlejší a lepší zakořeňováni používáme gelové stimulátory. Bylinné řízky pícháme do substrátové směsi drcené rašeliny a hrubého písku v poměru 1:1 nebo 2:1 s přídavkem perlitu. V nejjednodušších podmínkách je stále nejúčinější množení ve studeném nebo poloteplém pařeništi, fóliovníku nebo skleníku. Pro snadnější zacházení a přemísťování je vhodnější pícháni řízků do truhlíků. Truhlíky pak umístíme do množárenského zařízení, ať již v pařeništi nebo skleníku a celé je zakryjeme slabou polyetylenovou folií. Ta může ležet přímo na řízcích nebo na zhotovené drátěné nebo dřevěné lehké konstrukci. Stíníme, pokud teplota pod fólií vlivem slunečního záření stoupne příliš vysoko.Částečné stínění ovlivňuje vysrážená voda na spodní straně fólie. Pod dobře utěsněnou folií zavlažujeme jednou za dva až tři týdny. Doba potřebná k úplnému zakořeněni je různá podle druhu šeříku od tří do osmi týdnů. Zakořenělé řízky po otužení sázíme do hrnků nebo je vysazujeme na přistíněné záhony do volné půdy. U pomalu a déle kořenících druhů šeříku množených v truhlících doporučuji řízky nepřesazovat, ale přezimovat v chladné místnosti, nebo umístit do hlubokého pařeniště a zakrýt oknem. Na jaře zakořenělé řízky šeříku z truhlíku přesadíme na venkovní záhony nebo přímo do školky k dalšímu dopěstováni.
Roubování
Starou metodou množeni šeříku je roubování. Šeříky ušlechtilých, velkokvětých kultivarů naštěpované na semenáči šeříku obecného se vyznačují nepříjemnou vlastnosti, že každoročně podrůstají od kořenů planými výhony. Pro šeřík je proto vhodnější podnož Ligustrum vulgare, protože nepodrůstá a dá se snadno poznat podle odlišných listů, dřeva i pupenů od naštěpovaného kultivaru. V USA a také Kanadě se štěpují na podnož Ligustrum ovalifolium a Fraxinus pensylvanica, které patří společně s šeříkem do čeledi Oleaceae (olivovníkovité). Zhoršená srůstová slučitelnost rodů u jasanu pensylvánského výrazně podporuje u naštěpovaného šeříku tvorbu vlastních kořenů až dojde k úplnému oddělení od podnože. S úspěchem se používá roubováni tzv. v ruce v zimních měsících na prostokořenné podnože. Roubovance založíme v bezmrazé místnosti a na jaře je vysadíme do volné půdy. Pro zimní roubováni používáme výhradně jednoleté výhony, dostatečně silné a vyzrálé. Roubováni šeříku do starého dřeva je naprosto neúspěšné. U semenáčů roubujeme na kořenový krček, u ostatních podnoží do jednoletého, vyjímečně do dvouletého dřeva. Nejčastější a nejjednodušší je roubování kopulací neboli družením na stejnou tloušťku podnože a roubu nebo zlepšená kopulace nazývaná jako jazýčková – anglická. V případě, že podnož je silnější než roub, můžeme zvolit roubování na sedélko nebo na kozí nožku čili triangl. Obě spojené části roubu a podnože pevně zavážeme páskou PVC a zbývající řezné rány na podnoži a roubu zamažeme štěpařským voskem. Ve školkách v USA se používá podnož semenáče Fraxinus pensylvanica a roubuje způsobem na klín nebo do dvojitého rozštěpu na kořenový krček.
Očkování
Nejčastějším způsobem rozmnožování rodu Syringa je očkování. Očkuje se v létě na spící očko, které v daném roce pouze přiroste a teprve na jaře příštího roku po seříznuti podnože vyraší.Očka seřezáváme speciálním nožem v podobě podlouhlého štítku v délce asi 20 mm z odlistěného roubu, které zasuneme za kůru na podnoži do T zářezu. Bezprostředně po naočkování podnož s vsunutým očkem těsně ovážeme páskou PVC tak, aby ovinutí pásky překrývalo celou délku T řezu včetně zasunutého očka. štítek s očkem přirůstá s podnoží po dvou až třech týdnech. Neujatá očka na podnoží poznáme podle černého štítku a řapíku, který pevně drží u očka. V takovém případě podnož, pokud má ještě mízu, přeočkujeme nebo zvolíme tzv. Forkertovo očkováni, neboli štěpinové – třískové. Kůra na podnoži se seřízne se slabou vrstvou dřeva ve tvaru a velikosti štítku očka. Seříznuté očko se přiloží na stejně velký vyříznutý štítek na podnoži tak, aby se řezné rány kambia přesně kryly. Očka se ovážou páskou shora dolu, aby se při ovazováni nevytlačily. Po třech týdnech jsou očka s podnoži srostlá a úvazek je nutný z podnože odvinout, aby očka nebyla úvazkem deformována a také, aby do zimy lépe vyzrála.
