Dne 7. srpna se v Hranicích na Moravě rodina a četná zahradnická veřejnost naposledy rozloučila s panem Emilem Kostkou, který zemřel 2. 8. ve věku 88 let.
Tato stručná věcná zpráva neříká nic o životě jednoho člověka, který se výrazným způsobem zapsal do historie českého květinářství a v 70. letech byl vůdčí osobou oboru. Měl jsem to štěstí a několik let se pohyboval v jeho blízkosti, takže jsem se mohl alespoň trochu přiučit. Je pro mne těžké psát o životě člověka, se kterým jsem několik let pracoval, dlouhou dobu se s ním setkával a o němž jsem také mnohé slyšel. On však o své minulosti téměř nemluvil. V práci na to neměl čas a nerad se jí v té době zabýval.
Narodil se 25. 9. 1918 v Hranicích na Moravě do zahradnické rodiny ve třetí generaci. Jeho děda i otec tam provozovali zahradnictví od roku 1887. Zahradnictví u Kostků bylo učebním závodem, kde se zahradníkem vyučil nejen Emil Kostka, ale i mnozí z jeho kolegů. Jako osmnáctiletý odchází na zkušenou k firmě Queiser do Litoměřic a následně do firmy Strnad do Prahy-Veleslavína. V roce 1943 se vrací do rodinné firmy, brzy se žení s celoživotní partnerkou Marií a následně se ujímá vedení podniku. Firmu zaměřuje na pěstování pokojových rostlin. V roce 1947 podnikl studijní cestu do Švýcarska a Holandska a v roce 1948 se stal prvním pěstitelem amerických karafiátů u nás.
Rok 1949 přináší socializaci vlastnictví, které se nevyhnulo ani rodinné firmě. Nejprve formou nuceného nájmu a o rok později i přímého převzetí Šlechtitelským a semenářským podnikem Brno (později OSEVA). Emil Kostka byl vedoucím závodu, ale pro nové politické uspořádání se stal nepohodlnou osobou a s pomocí vykonstruovaného obvinění byl v roce 1952 odsouzen na 17 let za protistátní činnost. Následujících deset let strávil v nejtěžších uranových lágrech té doby – v Jáchymově a Příbrami. V květnu 1962 byl na základě amnestie propuštěn.
Po té nastoupil nejprve jako topič do hranického podniku Ingstav. O rok později se vrátil ke svému oboru a přešel do tehdy jednoho z mála čistě zahradnických podniků, do Květeny Opava. Po krátké době byl pověřen vedením největšího střediska přímo v sídle podniku a v průběhu měsíců se z tohoto zahradnictví stala výkladní skříň Květeny. Předváděl se s ním ředitel, přiučit se chtěli i kolegové zahradníci, návštěv přibývalo. Stranický ředitel podniku a osobním založením důrazný podnikatel se však stále více střetávali. Pracovní zásady Emila Kostky často narážely na zlozvyky pracovní morálky, pořádku na pracovišti či rozkrádání.
Politické uvolnění v roce 1968 bylo pro ředitele podniku nepříjemné a vystupňovaný tlak přivedl rodinu Kostkovu k rozhodnutí o odchodu. Je asi paradoxem osudu, že jsem se s Emilem Kostkou večer 20. srpna 1968 poprvé osobně setkal. Jako student jsem si s kolegou o prázdninách přivydělával očkováním růží v Květeně a spolužák Emil Kostka ml. nás pozval do rodiny na večeři a posezení. Když jsme kolem půlnoci cestou zpět procházeli Opavou, kličkovali jsme mezi vojenskými kolonami, aniž jsme tušili tragickou souvislost.
Ve stejné době hledal podnik Sempra Praha schopného vedoucího do rozestavěného areálu v Tušimicích. Tato příležitost se naplnila a k 1. listopadu 1968 se Emil Kostka ujímá vedení jednoho provozu budovaného skleníkového areálu. Již v předstihu se podílel na projektu výstavby. S podporou ředitele podniku se mu proti zvyklostem monopolního dodavatele skleníků podařilo prosadit mnohé změny v konstrukci a výbavě nových skleníků. Tyto novinky byly ještě mnoho let poté inspirací pro projekty dalších zahradnických podniků.
V této době se naše cesty sešly a proto bych mohl podat zasvěcený obraz o odborných i osobních schopnostech Emila Kostky. Není však podle mého nárotu účelné v těchto řádcích rozebírat jeho práci a osobní postoje. Jako vedoucí provozovny by i dnes obstál, neboť byl výborným manažerem. Rozběh výroby v nových blocích byl vždy perfektně připraven, realizaci postavena na mladých lidech, které si sám formoval. Na pracovišti vyžadoval absolutní disciplínu a přesné provedení prací, odchylky postihoval. V tehdejších podmínkách omezených zdrojů uměl vždy včas předem zajistit potřebné materiály. Průběžně modernizoval pracovní postupy a mnohé pomůcky se vyráběly na místě. Všechny výpěstky dokázal prodat, což v té době nebylo tak snadné. Samozřejmě, že musel opět často čelit tlakům nespokojenců. Nejdůrazněji se vypořádával s těmi, kteří se oháněli stranickými přístupy. Každého spolupracovníka, nadřízené, hosty i nejvyšší stranické špičky oslovoval zásadně pane či paní, a totéž vyžadoval od nás. Z mládí uměl dobře německy, a to mu umožnilo navazovat kontakty s kolegy v zahraničí, včetně obchodních.
V roce 1971 došlo v Tušimicích v rámci normalizace k výměně vedení. Nový ředitel byl předem poučen o „živlovi“ na pracovišti. I když zanedlouho poté ředitel poznal práci Emila Kostky, omluvil se mu a využíval jeho znalostí při řešení potíží na jiných provozech podniku, nezvrátil jeho rozhodnutí z podniku odejít. Rodina Kostkova, vlastně již dvě rodiny, se v květnu 1972 stěhovaly do Brna.
Zde se historie opakovala. Již předem se Emil Kostka podílel na projektu a výstavbě nového provozu Dolní Heršpice v tehdejším JZD Brno-Přízřenice. Sebou si kromě rodiny přivezl i výrobní náplň, organizační návyky, kontakty a osobní zaujetí. Zkrátka pokračoval, jen na jiném místě. Asi je příznačné, že po jeho odchodu do důchodu v roce 1978 převzal jeho místo syn. Rodina Kostků je od roku 1887 zahradnickým rodem – dnes již v páté generaci.
Rok 1989 nabídl možnost přihlásit se o svůj znárodněný majetek, což pro Emila Kostku muselo být obrovskou satisfakcí. Po dlouholetých úřednických tahanicích se mu podařilo majetek zrestituovat. Bohužel, neměl již dostatek sil na to, aby původní rodinný podnik oživil. Snad stojí za zamyšlení jeho výrok, že se tak bezmocný, bezvýznamný a nicotný necítil oněch deset let ve vězení, ale při pětiletém jednání o zákonné restituci ukradeného vlastního majetku.
Po roce 1989 byl sice plně rehabilitován, ale jeho osobní útrapy a strádání rodiny to samozřejmě nemohlo zpětně nahradit. Byla to jeho manželka, Marie Kostková, která se po celou dobu věznění se znamením ženy reakcionáře starala o rodinu. V roce 2003 spolu Kostkovi oslavili diamantovou svatbu – 60 let společného života. Byla svému muži oporou až do konce.
Na Emilu Kostkovi bylo podivuhodné, že po zažitých křivdách či nespravedlnostech nezatrpkl, naopak veškeré své schopnosti uplatnil v další práci v nemilovaném režimu a nezištně je předal dál. Svým profesionálním přístupem byl vzorem na každém pracovišti, zahradníkem „se zeleným palcem“, který s pěstovanými rostlinami cítil a vnímal jejich potřeby. Byl statečným a charakterním člověkem se smyslem pro spravedlnost, pořádek a čest. Budiž i čest jeho památce!
