Ke známým původcům hnilob kořenů patří především druhy rodů Phytophthora, Pythium, Fusarium, Thielaviopsis, Phoma aj., k méně známým druhy rodu Cylindrocarpon. Mezi nimi se vyskytují druhy produkující mykotoxiny (trichoteceny) poškozující zdraví člověka a zvířat, některé druhy produkují antifungální antibiotika.
Cylindrocarpon destructans
Mezi nejčastěji se vyskytující druhy patří kosmopolitně rozšířený Cylindrocarpon destructans (teleomorfa Nectria radicicola). Dříve byl považován za sekundárního patogena, který způsobuje problémy pouze oslabeným rostlinám (postiženým stresem, infikovaným jiným patogenem či poškozeným škůdci, např. háďátky). Jako půdní saprofyt nebo slabý parazit je častý v alkalických zeminách, vyskytuje se také v minerální plsti nebo v substrátech obsahujících např. kokosová vlákna. Rozšířen je v horní a střední vrstvě půdy, kde snadno osídluje kořeny. Mycelium se velmi rychle rozrůstá při nízké koncentraci živin, což mu umožňuje osídlit nové substráty dříve než ostatní houby, je schopen využívat anorganický i organický dusík. Schopnost růstu i při velmi nízkém obsahu kyslíku mu umožňuje rozšířit se i ve velmi vlhké půdě (substrátu). Bývá označován za pionýrského kolonizátora s vysokou konkurenceschopností, rychlým klíčením spor i růstem mycelia (optimální teplota pro růst je 20 až 21 °C).
Pro přežívání patogenu, stejně jako pro rozšíření do nových substrátů, má největší význam mycelium v půdě. K přenosu slouží také konidie a chlamydospory. Konidie se uvolňují z apikálních fialid na přímých, jednoduchých nebo větvených konidioforech. Tvoří dva druhy konidií – cylindrické, bezbarvé, většinou čtyřbuněčné makrokonidie (připomínají makrokonidie Fusarium s tím rozdílem, že jsou na obou koncích zaoblené) a jednobuněčné mikrokonidie. Na hyfách bývají uspořádány do krátkých řetízků žlutohnědé, oválné až elipsoidní chlamydospory. C. destructans tvoří velké množství spor a trvalých struktur schopných přežívat v půdě delší dobu bez přítomnosti vhodných hostitelských rostlin.
Napadá široké spektrum rostlin
C. destructans napadá mnoho bylinných (Begonia, Cyclamen, Pelargonium, Sainpaulia aj.) i dřevinných hostitelů, např. růže nebo jehličnany. Do rostlin proniká špičkami mladých kořenů. Následkem napadení mění kořeny zbarvení na tmavě hnědé nebo černé a z části nebo zcela se rozkládají. Poškození kořenů ovlivňuje tvorbu symptomů na nadzemních částech rostlin – redukce růstu, žloutnutí až hnědnutí listů, defoliace, krátké a tenké květní stonky s malými listy a pupeny. Za teplých dnů napadené rostliny vadnou, případně se již nezotaví a odumírají.
Saintpaulie bývají napadeny zejména při nadměrné zálivce nebo při špatné drenáži. V počátečním stadiu napadení je nadzemní část bez symptomů. Bazální listy těsně nad povrchem půdy postupně mění zbarvení na bledě žluté až šedivé, později tmavnou, hnědnou až zčernají. Mohou ale také být průsvitně hnědé, měkké, jakoby rosolovité konzistence, případně jde intaktní listová růžice oddělit od kořenového systému. Napadené rostliny vadnou, přírůstky jsou jen nepatrné. Na kořenech jsou viditelné žlutohnědé pruhy.
U bramboříků způsobuje C. destructans černání a hnilobu kořenů, korkovatění, praskání a hnilobu hlíz a hnilobu báze řapíků a květních stvolů. Onemocnění se vyskytuje především u rostlin pěstovaných v nevhodném nebo chladném mokrém substrátu nebo s vysokým obsahem solí, a u rostlin oslabených. Nejčastějším místem průniku patogenu do rostlin jsou trhliny v místě napojení řapíků a kořenů na hlízy. Na bázi řapíků listů a květních stvolů jsou úzké, protažené, mírně vkleslé, zřetelně ohraničené zahnívající skvrny, které se za vyšší vlhkosti pokrývají bělavým náletem konidioforů s konidiemi. Následkem hniloby listy a květní stvoly padají. Na mladých, dosud bílých hlízkách se tvoří drobné okrouhlé, tmavě hnědé, mírně vkleslé zahnívající léze. Mohou se slévat do větších korkovitých ploch, které brání tloustnutí, hlízy jsou často zploštělé. Pokud infekce zasáhne vrchol mladých hlízek, uhnijí. Charakteristickým znakem infekce jsou rozevřené hnědé, později zčernající praskliny na povrchu starších hlíz. Ze zahnívajících bází řapíků a kořenů může houba proniknout hluboko do vnitřních pletiv, avšak cévní svazky (na rozdíl od hnědých po napadení fusarii) zůstávají bílé. Cylindrocarpon však většinou osídluje pouze povrchová pletiva. Často je pokožka na celé infikované hlíze výrazně drsnější než u zdravých hlíz. Trhlinami snadno pronikají patogenní houby a bakterie znehodnocující hlízy. Následkem infekce špiček kořenů se zastavuje jejich růst a rostliny se je snaží nahradit novými postranními kořeny, které jim dodávají keříčkovitý vzhled. Infikované kořeny, především hlavní, jsou nápadně černé. Symptomy napadení lze snadno zaměnit za napadení jinými půdními houbami, např. rody Fusarium a Colletotrichum, černání kořenů způsobuje často také Thielaviopsis basicola.
Po napadení odumírá většina mladých rostlin již v raných vývojových stadiích, starší rostliny v závislosti na vývojovém stadiu a pěstebních podmínkách jsou více či méně poškozeny. Zejména během letních měsíců, při vyšší závlaze, jsou vytvořeny ideální podmínky pro rozvoj patogenu.
Prevence a ochrana
K preventivním opatřením patří výsadba do dezinfikované lehké porézní půdy s vyšším obsahem rašeliníku (Sphagnum), do malých květináčů, u nichž nehrozí nebezpečí přelití. Ve větších květináčích malé rostliny nejsou schopny absorbovat veškerou vodu, zvyšuje se jejich citlivost k patogenu. Půda před novou zálivkou však nesmí vyschnout. Opakované, náhlé změny v dostupnosti vody mají stejný účinek jako přelití. Nezbytná je dostatečná cirkulace vzduchu mezi rostlinami.
Základem ochrany je likvidace napadených rostlin a opakovaná aplikace fungicidů používaných proti i fusariovému vadnutí (Mirage 45, Mirage 45 ECNA, Fundazol 50 WP, Polyram WG), případně ochrana proti háďátkům a dalším škodlivým půdním organismům, které mohou způsobit mnohem vážnější škody než C. destructans.
