Od počátku 19. století, v období romantismu, se u nás objevuje daleko nejpestřejší škála sortimentu dřevin, a to jak pro účely sadovnické tak krajinářské. Uplatňují se tu výrazně kvetoucí druhy i druhy okrasné kůrou. V dnešní době jsou okrasné dřeviny vybírány a používány vždy tak, aby co nejlépe vyhovovaly kompozičním záměrům a přitom měly vysokou hygienickou a bioklimatickou funkční účinnost.
Barva je v krajinářské tvorbě prakticky nejnápadnější vzhledovou vlastností. Zdaleka nejvíce zastoupeným barevným odstínem ve vegetačním období je u dřevin barva zelená. Ani zimní období, tedy po opadu listů až po jejich opětovné rašení, není co do barevnosti u dřevin obdobím nejchudším. V první části tohoto období ještě zůstávají na některých druzích barevné plody, v předjaří se zvyšuje intenzita vybarvení u kultivarů, které mají výrazně zbarvené letorosty i v mimo vegetačním období. V průběhu celého zimního období se uplatňují takové druhy dřevin, které mají výrazně zbarvenou kůru na silnějších větvích a na kmenech a to zejména v období, kdy jsou dřeviny bez listů. Barevné kombinace borky ve spojení s neopadavými druhy dřevin ještě zvyšuje ležící sníh. Zimní období je tak v barevných projevech dřevin podstatně výraznější než v období léta.
Dřeviny okrasné kůrou nejčastěji dělíme do podskupiny dřevin
● s výrazně zbarvenými mladými větvemi a především jednoletými výhony
Druhů, které mají schopnost vybarvovat své jednoleté výhonky je poměrně málo. Nejbarevnější jsou některé kultivary s barevnými mladými větvemi, které byly pro tento účel zvláště vyšlechtěny. U těchto, převážně keřovitých druhů, které je možno pravidelně seřezávat, je možné docílit velkého množství mladých výhonů a tím i velmi hezkých barevných efektů. Červeně zbarvené mladé větve a jednoleté výhonky mají například škumpa orobincová (Rhus typhina L.), svída bílá (Cornus alba), vrba bílá (Salix alba) nebo lípa velkolistá (Tilia platyphylla). Žlutě zbarvené mladé větve mají například převislý zlatý jasan (Fraxinus excelsior Aurea a Jaspidea) a vrba bílá (Salix alba Tristis). Se zelenými větvemi se setkáváme u čimišníku stromkovitého (Caragana arborescens Lam.), janovce metlatého (Cytisus scoparius), jasmínu nahokvětého (Jasminum nudiflorum Lindl.) a zákuly japonské (Kerria japonica L.). Nejrozšířenějším druhem se žlutohnědými větvemi je kříženec vrby bílé a vrby křehké (Salix fragilis) a červenohnědými vrba obecná (Salix caprea).
● s výrazně zbarvenou borkou na starších větvích a kmenech
U některých druhů dřevin je právě nejvýraznější vybarvení kůry s postupujícím stářím rostliny. Zbarvení borky je u jednotlivých druhů velmi charakteristické a stabilní. Nepodléhá prakticky žádným klimatickým a půdním vlivům, pouze tam, kde je zbarvena hladká část kůry dochází v nepříznivých polohách k jejímu častějšímu překrytí hrubou, nevýrazně zbarvenou borkou. Typickými zástupci červeně a červenohnědě zbarvenou kůrou na starších větvích jsou borovice lesní (Pinus sylvestris) a tis červený (Taxus baccata). Bílé až světlešedé zbarvení mají břízy – papírová, pýřitá a topoly. Barvy borky, ale mohou být i daleko více barevně rozmanité – např. hnědá s bílými pruhy, hnědá se světle šedivými druhy, žlutá, světle šedá až žlutá, hnědožlutá, tmavě červenohnědá, nazelenalá šedá, světle šedá nebo třeba oranžová přecházející do běla.
Popis vybraných druhů:
Škumpa orobincová pochází z lesů východních oblastí Severní Ameriky a její jedinou podmínkou pro správný růst je její vysazení mimo dosah větru. Mladé větve tohoto široce rozložitého keřovitého stromu dosahují až 5 metrů a jsou jemně chlupaté. Během zimy, na jejich jinak holých větvích, najdeme šišticovitá plodenství, která jsou zabarvena tmavě purpurově. Naopak svída bílá je ideálním větrolamem. Je to hustý keř přibližně 3 metry vysoký, červenou barvu kůry na větvích lze spatřit až po opadání listů. Při jarním řezu se musí odstranit většina starého dřeva, aby mohl keř vytvářet pro příští zimu dřevo nové. S janovcem metlatým, který dosahuje výšky kolem 2 metrů, se setkáme na mnoha místech celé Evropy. Vyznačuje se při kvetení až omračující vůní. Na půdu má jen malé požadavky, většinou se mu nejlépe daří na teplých, slunných a suchých místech s chudou a nepříliš zásaditou půdou. Jasmín nahokvětý kvete přímo uprostřed zimy nádherně vonícími žlutými květy, které se objevují na jinak holých větvích. Tento keř může být až 3 metry vysoký i široký, ale obvykle zůstává nižší, protože se jeho větve ohýbají všemi směry. Proto by se měl sázet v blízkosti zdí nebo stěn, které mu budou poskytovat oporu. Tato rostlina je dostatečně odolná proti mrazům a nemá ani vyhraněný požadavek na typ a kvalitu půdy. Naopak tis červený má nejraději úrodnou, vlhkost zadržující půdu. Keř roste nepravidelně až do výšky 6 metrů, v zahradách jej lze tvarovat a zastřihávat do podoby živého plotu ale také modelovat do složitých forem. Pozor ale na jeho jedovatost.
Dnes u nás najdete mnoho parků a arboret, které slouží jako živé sbírky a to nejen dřevin okrasných kůrou. Nejznámější z nich jsou park v Průhonicích a arboretum v Mlyňanech, které oplývají barvami i v zimním období.
