Rajčata (Lycopersicum esculentum Mill.) patří do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Pěstují se jako plodová zelenina. Plody rajčat obsahují kolem 90 % vody a v čerstvé hmotě je dále obsaženo asi 1 % bílkovin; 0,3 % tuku a 4,1 % sacharidů. Významný je také obsah provitamínu A. Plody rajčat mají v průměru 0,5 % organických kyselin (přičemž 60 % celkového obsahu je tvořeno kyselinou citrónovou). V zelených částech rostliny, a tedy i v nezralých plodech, se vyskytují jedovaté glykoalkaloidy souhrnně označované solanin a tomatin. Do současné doby byly vyšlechtěny stovky tyčkových (indeterminantních) a keříčkových (determinantních) kultivarů, které se pěstují v tropech, subtropech i mírném pásmu celého světa.
Rajčata patří mezi středně náročné až náročné plodiny na živiny. Vyžadují kypré, teplé a propustné půdy bohaté na humus. Půdní reakce je nejvhodnější mírně kyselá. Velmi dobře reagují na hnojení statkovými hnojivy, a proto se pěstují v první trati. Dobrými předplodinami jsou košťáloviny, cukrovka, jetel, ale i obilniny. Rajčata mají poměrně mělký kořenový systém a vyžadují vyšší množství přístupných živin, zvláště draslíku. Jsou citlivé na koncentraci solí v půdním roztoku a také na chlór, proto se doporučuje používat síranové formy hnojiv. Rovněž není vhodné rajčata přehnojovat dusíkem. Při přebytku dusíku se opožďuje nasazování a dozrávání plodů. Za kritické období potřeby dusíku je považována fáze od začátku růstu do kvetení a zvětšování plodů. Po přehnojení fosforem jsou rajčata méně šťavnatá, bohatší na sušinu a méně chutná. Draslík má příznivý vliv na velikost plodů, obsah cukrů a trvanlivost plodů.
Nároky zeleniny na výživu a hnojení stopovými prvky
Mezi stopové prvky ve výživě rostlin řadíme pět základních mikroelementů – mangan, zinek, měď, bór a molybden. Pokud zeleniny pěstujeme na vhodných, tj. zelinářsky úrodných půdách, projevuje se jejich nedostatek zřídka. Přesto jejich snížený obsah v půdě a hlavně snížená přístupnost pro rostliny může mít vážné důsledky v celkové výši a kvalitě produkce, a to zejména na menších plochách, kde se neprovádí pravidelné půdní a listové chemické rozbory. S deficiencí stopových prvků se často setkáváme v oblastech, kde pro pěstování zelenin nejsou vhodné půdní a klimatické podmínky. Avšak i když zeleniny pěstujeme ve vhodných podmínkách a na půdách s optimálními vlastnostmi, může k nedostatku mikroelementů docházet. Příčiny jsou přitom někdy těžko definovatelné.
Problémy nastávají na půdách lehkých (písčitých), kde jsou mikroelementy jen slabě poutány v půdním profilu a v důsledku srážek dochází k jejich snadnému posunu do nižších vrstev. Stejně tak v těžkých půdách může být výrazně snížena jejich přístupnost pro rostliny. To je způsobeno silnou vazbou na jílové minerály. Paradoxně může být také snížena přístupnost stopových prvků na půdách neutrálních až mírně alkalických, které jsou pro většinu zelenin nejideálnější. Tento jev je ovlivněn vápněním, kdy mikroživiny přecházejí do nerozpustných vazeb. Obecně je možno říci, že nejvyšší přístupnost manganu, zinku, mědi a bóru je na půdách mírně kyselých, zatímco u molybdenu na půdách mírně zásaditých.
Dobrou přijatelnost mikroelementů podporujeme přiměřeným hnojením organickými hnojivy – zejména chlévským hnojem, popř. kompostem a zeleným hnojením. Na půdách příliš humózních a při pěstování zelenin v rašelině dochází ke snížení přijatelnosti hlavně mědi. Tento jev je dán silnou vazbou na půdní organickou hmotu. Pro lepší přijatelnost živin a mineralizaci organické hmoty je důležité intenzivní obdělávání (provzdušňování) půdy.
Nedostatek manganu se u rostlin projevuje blednutím až šednutím listů, přičemž kolem nervatury zůstávají zelené pásy různé šířky. Nejcitlivější plodinou je špenát. U rajčat způsobuje nedostatek manganu malou násadu květů. K odstranění deficience je možno aplikovat na podzim nebo brzy na jaře 10 kg síranu manganatého na 1000 m2. V průběhu vegetace je také vhodný postřik na list 1 % roztokem síranu manganatého.
Negativní vliv zinku se u zelenin projevuje vzácně. Zinek ovlivňuje využití dusíku. Pokud se nedostatek vyskytne, může se projevit menšími listy a zakrslým růstem, popř. blednutím rostlin. Tento jev však může mít příčinu i v jiných faktorech – jako je např. špatná výživa dusíkem, virové choroby aj. Důležitý je zde chemický rozbor listů a půdy. Ke zvýšení hladiny zinku v rostlinách a prostředí se používá síran zinečnatý.
V rašelině a písčitých nebo zásaditých půdách bývá obvyklý nedostatek mědi, a to zejména u luskovin. Tato deficience se projevuje bílými skvrnami a bílými špičkami listů. Ke hnojení mědí se používá síran měďnatý v dávce 1 kg na 1000 m2, popř. postřik na list některým vícesložkovým hnojivem s obsahem mikroelementů.
Bór je nezbytný pro košťáloviny, celer, salát, špenát a rajčata. Jeho nedostatek je častý na písčitých půdách a na půdách s vysokým podílem uhličitanů. U košťálovin se deficience bóru projevuje praskáním pletiv a v místě prasknutí se vytvářejí korová pletiva. Vrcholové pupeny hnědnou a odumírají. Salát, špenát a rajčata reagují tak, že se listy stáčejí a jsou světlé. U celeru dochází k zahnívání bulvy a vytváření dutin pod vegetačním vrcholem. Ke hnojení bórem je nejvhodnější borax v dávce cca 250 g na 1000 m2 a nebo postřik na list 0,2 % roztokem boraxu.
Na těžkých a kyselých půdách dochází k nedostatku molybdenu. Na obsah a přístupnost tohoto prvku jsou náročné zejména květák a brokolice. U nich v důsledku deficience molybdenu dochází k silné redukci růžic, popř. se růžice netvoří vůbec. Citlivě na nízký obsah molybdenu reagují také zelí, kedlubny a luskoviny, a to světle zelenou nervaturou listových čepelí a omezením růstu listů do šířky. Pro hnojení molybdenem se jako nejvhodnější jeví aplikace molybdenanu amonného nebo molybdenanu sodného do půdy, a to na podzim nebo brzy na jaře. V případě molybdenanu amonného i molybdenanu sodného volíme dávku 1,5 – 2,0 kg na 1000 m2.
Vliv mikroelementů na chemické složení rajčat
Hnojení rajčat mikroelementy se projevuje na zvýšení množství těchto prvků v rostlinách i v samotných plodech. Na zelinářských půdách plně dostačuje hnojení mikroelementárními hnojivy jako je např. Cererit. Zvyšování dávek mikroelementů k rajčatům s sebou přináší riziko, že se tyto prvky budou vyskytovat v plodech rajčat v nadlimitním množství a můžou negativně působit na potravinový řetězec a tím i na zdraví člověka. Maximální přípustná množství mikroelementů v půdách udává Vyhláška Ministerstva životního prostředí ČR 13/1994 Sb. Limitní hodnoty tato legislativní norma stanovuje u molybdenu, zinku a mědi, a to následovně:
* molybden – max. 5,0 mg.kg-1 zeminy
* měď – max. 50,0 mg.kg-1 zeminy
* zinek – max. 100,0 mg.kg-1 zeminy
Při překročení výše uvedených množství mikroelementů v půdě hrozí nebezpečí jejich toxického působení na rostliny a potravinový řetězec.
Mangan má minimální vliv na změnu v obsahu sušiny a kyselin v plodech rajčat. Naopak, ale zvyšuje schopnost kořenů přijímat ve zvýšené míře půdní dusík a fosfor. Zejména v případě dusíku se to projevuje ve zvyšování obsahu hrubé bílkoviny v plodech. Podobně se projevuje i přihnojení molybdenem. Pozitivní vliv tohoto prvku na přístupnost dusíku i dalších makroživin je všeobecně u rostlin známý a projevuje se i u plodů rajčat. Po přihnojení molybdenem můžeme očekávat, že rajčata budou mít méně vody a výrazně se bude zvyšovat množství hrubé bílkoviny, fosforu a draslíku v plodech. Mangan stimuluje tvorbu karotenových barviv a přispívá k lepšímu vybarvení plodů rajčat.
Zinek, měď a bór mají oproti předchozím dvěma mikroelementům mnohem menší vliv na chemické složení rajčat. Jejich vyšší množství v půdě zpravidla nepodporuje vyšší příjem dalších živin. V případě aplikace zinku dochází u rajčat k poklesu jejich celkové kyselosti (obsahu kyselin). Přitom kyselost plodů rajčat je jejich příznivá konzervárenská vlastnost a má vliv na dobu údržnosti konzervárenských výrobků z rajčat.
Pokud se zaměříme na distribuci mikroelementů v rostlině rajčat, můžeme konstatovat, že je obdobná jako u vysloveně toxických prvků jako jsou například kadmium, olovo, rtuť apod. Většina těchto prvků se ukládá v kořenech. Zde se váže na přítomné bílkoviny a navíc poškozuje vodivá pletiva, takže tím je omezen jejich další transport po rostlině. Při vyšším množství mikroelementů i toxických prvků v půdě, ale dochází i ke zvyšování jejich obsahu v nadzemních částech rostliny. Pro spotřebitele je jistě potěšitelná skutečnost, že v plodech, které jsou konzumním orgánem rajčat se kumuluje 5x méně těchto prvků než v zelených částech rostliny. Také v rámci samotného plodu rajčat jsou rozdíly v ukládání mikroelementů a cizorodých prvků. Nejvíce jich kumuluje slupka, dále potom semena a vůbec nejméně je jich obsaženo v dužnině. Konkrétně u dužniny se setkáváme s přibližně polovičním obsahem těchto prvků ve srovnání se slupkou.
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Dobrý den.Nechal jsem si udělat rozbor půdy ve skleníku kde pěstuji rajčata,papriky a okurky salátovky.Hnojím na podzim chlévským hnojem,během vegetace přihnojuji 1x za 10 dní Kristalonem plod a květ dle návodu.Výsledky rozboru mne šokovaly.Hořčíku mám 1080g na1kg,fosforu 1770,draslíku 1320,vápníku 8560.Dusík nebyl v rozboru-pH 6,91.Jaký vliv přehnojení má na zeleninu a co se s tím dá dělat?Děkuji