Samostatnou skupinou abiotických poruch jsou nevhodná pěstitelská (agrotechnická) opatření. U zeleniny je to především používáním nevhodných odrůd nebo výsevy v nevhodných termínech. Oba tyto důvody jsou pak příčinou tvorby vykvetlic.
Klasické vykveltice vznikají především u dvouletých plodin, které vybíhají do květu již v prvním roce. Toto je známé např. u mrkve, ale i u některých druhů košťálovin. Zcela běžné jsou však i u cibule pěstované ze sazečky. Zde je intenzita jejich tvorby závislá jak na velikosti použité sazečky, tak na teplotě, při které je sazečka uskladněna. Tvorbu vykvetlic podporuje především velikost sazečky nad 20 milimetrů a skladování sazečky při teplotě okolo 10 °C. Proto je třeba sazečku skladovat při teplotě okolo 20 °C nebo při teplotách mezi 0 až 2 °C. U brukvovitých druhů zeleniny se však setkáváme i s vykvetlicemi u jednoletých druhů, především u pekingského zelí a ředkví (zejména japonského typu – daikon). Obecně lze konstatovat, že základní příčinou tvorby vykvetlic jsou tepelné a světelné podmínky, které zapříčiňují přechod z vegetativní do generativní fáze vývoje rostliny. Jestliže rostliny vytvoří jen květní stonky a ty ale nevykvetou, mluvíme pak o vyběhlicích. Specifickým druhem vyběhlic a vykvetlic je vybíhání růžic květáku a brokolice, ke kterému dochází zejména pod vlivem délky dne, teploty, vývojové fáze rostliny, opožděné sklizně a i odrůdy. Podobné faktory (především délka dne a teploty v době zakládání růžic) mohou být i příčinou zlistnatění růžic květáku a brokolice. Vysoké teploty a současně intenzivní sluneční svit mají u některých odrůd vliv na antokyanizaci a mechovatění růžic květáku. Nevhodný termín sklizně a taktéž nevhodný způsob posklizňového zacházení má za následek praskání a odlupování suchých suknic cibule.
Iatrogenní poruchy
Tyto poruchy úzce souvisejí s nevhodnými pěstitelskými opatřeními. Jedná se o poruchy způsobené nevhodnou ochranou (řecky iatrós = lékař, viz pediatr, psychiatr). Nejčastější poruchy tohoto typu jsou způsobovány herbicidy. Příčinou může být použití nevhodných druhů herbicidů, nevyhovující dávky nebo koncentrace, aplikace v nevhodném termínu atp. V případě herbicidů musíme počítat i s tím, že některé druhy zeleniny jsou citlivé na rezidua herbicidů v půdě po aplikacích k předplodinám. Především u herbicidů často dochází i k poškozování kultur sousedících s ošetřovanými plochami vlivem nežádoucího úletu postřikových kapalin. Iatrogenní poruchy však mohou být způsobovány i jinými pesticidy, především jsou-li používány ve vyšších dávkách, za vyšších teplot nebo v nevhodných kombinacích s jinými pesticidy nebo listovými hnojivy. Za určitých podmínek mohou fytotoxicky působit i samostatná listová (foliární) hnojiva.
Genetické poruchy (heredopatie)
Jsou poměrně obsáhlou, i když ne častou skupinou. Jejich odborné základní rozdělení je na mutace genové, plastidové, chimérické, chromozómové a genomové. Podle vizuálních příznaků pak známe např. různé formy poruchy tvorby chlorofylu. Jestliže rostliny nejsou vůbec schopny syntetizovat chlorofyl, jedná se o albinismus. Ten je však pro postižené rostliny letální a proto se s ním můžeme setkat jen u mladých rostlinek. V případě částečné nebo jen lokální ztráty chlorofylu se pak jedná o albikaci. Jestliže se albikace projevuje střídáním zelené části s částmi bílými nebo žlutými, jde o panašování (variegaci), které může být sektoriální, okrajové nebo rozptýlené (mramorovité, difúzní). Jiným poměrně častým druhem genetických poruch jsou fasciace neboli svazčitosti, které se projevuje zploštěním stonků nebo podélným srůstem několika stonků. Specifickou formou fasciace je i růžice květáku a brokolice. Genetického původu je i hořkost plodů okurek. Tuto hořkost způsobují cucurbitaciny, což jsou látky, kterými se rostliny přirozenou cestou chrání proti škůdcům, obecně označované jako fytoalexiny nebo fytoncidy. U většiny stávajících odrůd okurek (především salátovek) je šlechtitelskými metodami odstraněn gen odpovědný za syntézu cucurbitacinů a jsou tudíž geneticky nehořké. Hořkost plodů se vyskytuje nejen u okurek, ale i některých dalších tykvovitých rostlin. V případě, že tato hořkost není šlechtitelsky (geneticky) odstraněna, dochází k ní především po nějakém stresujícím faktoru, což nemusí být jen napadení některým patogenem nebo škůdcem, ale i např. sucho, špatná výživa, výrazné kolísání teplot a i některé další faktory. Obdobné faktory ovlivňují i hořknutí kořenů mrkve, ke kterému nejčastěji dochází po poškození kořenů pochmurnatkou mrkvovou. Geneticky podmíněnou poruchou je i nevyzrávání stopkové části plodů rajčat, někdy též označované jako zelený nebo žlutý límec či kapuce. Většinou se uvádí, že predispozicí této poruchy je nedostatek draslíku nebo boru. Podle některých autorů ale poruchu podmiňuje i vysoká teplota a intenzita světla (nejvíce jsou poškozeny plody na jižních okrajích skleníků či fóliovníků). Genetického původu je i např. prorůstání vijanů rajčat. Malformace (znetvoření) se občas objeví i na různých částech některých druhů zeleniny. Obecně je třeba upozornit na to, že výše uvedené příznaky genetických poruch mohou být i jiného původu než genetického. Především některé albikace mohou být i virového původu, některé fasciace původu bakteriálního a některé příznaky podobné malformacím mohou být způsobovány např. fytotoxickým působením herbicidů.
Poškození exhalacemi
Zahrnují poruchy řazené do samostatné skupinu poruch. Nejčastějšími fytotoxickými exhalacemi jsou oxid siřičitý, oxidy dusíku, fluoridy, fluorovodík a smog, z pevných exhalátů pak saze a popílek. Příznaky poškození exhalacemi jsou velmi variabilní, odlišné nejen pro jednotlivé druhy exhalátů, ale i pro jednotlivé druhy zeleniny.
Nespecifické poruchy
Je však ale třeba upozornit na to, že všechna třídění abionóz jsou jen umělá a často nepřesná, neboť jednotlivé skupiny se v některých případech překrývají a proto jsou jen pomocného významu. Je např. poškození kroupami poruchou spojenou s počasím nebo se jedná o mechanické poranění? A takových případů je mnohem více. Kromě toho však existují i některé nespecifické poruchy, které způsobuje více faktorů současně nebo jejich příčina není doposud přesně známá. K takovýmto poruchám patří např. zasychání špiček listů cibule a česneku, které není biotického původu. Porucha je pravděpodobně způsobena poškozením kořenové soustavy (suchem, přetrháním kořenů vlivem popraskání půdy, poškozením kořenů chorobami nebo škůdci) a tím porušením rovnováhy mezi podzemní (kořenovou) a nadzemní částí, které s projeví právě zasycháním špiček listů. U semenných porostů cibule se občas objeví přeměna květů v pacibulky. Experimentálně bylo dokázáno, že k tomuto jevu dochází tehdy, jsou-li blanité toulce, které chrání základy květenství, mechanicky poškozeny (např. kroupami) a do vnitřků toulců se dostane voda. U česneku nepaličáků se občas setkáváme s poruchou, která se projevuje jako jakýsi přechodový typ mezi paličákem a nepaličákem. Vnitřní drobnější stroužky, které jsou uvnitř cibulí, se jakoby „vydají na cestu“ z cibulí. Většinou se porucha projeví jen určitým zduřením v krčkové části cibulí, ale „putující“ vnitřní stroužky občas povyrostou i několik desítek centimetrů nad původní cibuli a přemění se v typické pacibulky. Příčina je pravděpodobně geneticko-fyziologického původu a souvisí s fylogenetickým vývojem česneků - vývojově mladší nepaličák „se rozpomene na svou minulost a vrací se k vývojově staršímu paličáku“. Poměrně časté jsou i nejrůznější deformace plodů. Nejčastěji uváděnou příčinou je nedostatečné opylení, ke kterému dochází buď za příliš teplého a suchého počasí, kdy dojde k zaschnutí blizen (u okurek, rajčat a paprik je to při teplotách nad 32 °C) nebo opačně, za studeného a vlhkého počasí, kdy je nejen celkový nedostatek vhodných opylovačů, ale i pyl je hrudkovité konzistence („neprášivý“). U okurek se tyto poruchy projevují zprohýbáním plodů nebo části plodů jsou z důvodu nepřítomnosti semen zúženy. Toto platí pro klasické nepartenokarpické plody. U plodů partenokarpických odrůd okurek je však nežádoucí poruchou opylení a tím tvorba semen. To se pak projevuje zduřeních některé části plodů, většinou koncové (květní). K deformacím plodů okurek však někdy dochází i v případě nedostatku vláhy. U rajčat se nedostatečné opylení projevuje specifickými jizvovitými deformacemi v květní části plodů, které je v anglicky psané literatuře označováno jako catface, což by se na prvý pohled dalo přeložit jako „kočičí obličej (tvář)“, avšak „cat“ v angličtině znamená i rys, kočkovitá šelma obecně, lasice, ale i špaček, zmije a přeneseně pak i drbna, semetrika nebo děvka, takže výstižný překlad do češtiny není jednoduchý. Nakonec ale i slovo „face„ má mnohem více významů. Většinou se uvádí, že k této poruše dochází vlivem nenormálního vývoje pestíků při teplotách pod 16 °C. Nedostatečné opylení rajčat je dáváno v souvislost i s jinými příznaky na plodech než jen s uvedeným „catface“ a způsobuje deformace nejen plodů rajčete, ale i např. papriky. Dojde-li u rajčat ke srůstu prašníků se semeníkem, což se stává většinou za chladného počasí, vytvoří se na plodech tenké dlouhé nekrotické jizvy s krátkými příčnými jizvami. Tato porucha je v odborné zahraniční literatuře výstižně označována jako „zipping“. Poruchou, jejíž původ je doposud neznámý, je tvorba koncentrických drobných prasklinek na plodech rajčat. Někdy je tato porucha dávána do souvislosti s teplotou, jindy s příjmem vody. V žádném případě se však tato abiotická porucha nesmí zaměňovat s virovými chorobami, neboť podobné příznaky způsobuje např. virus mozaiky vojtěšky (AMV). Přesná příčina je stále neznámá též u svinování listů rajčat, při kterém se okraje listů stáčejí podélně směrem nahoru. Svinuté listy jsou většinou tuhé a velmi křehké. Někdy se jedná o jev přechodný, který se časem ztrácí. Někdy se uvádí, že tato porucha souvisí s nepravidelným příjmem vody, jindy je spojován s intenzivním odstraňováním spodních listů nebo s odstraněním vrcholů rostlin. Často je tato porucha dávána v souvislost s ukládáním škrobu ve spodních listech rostlin. Vlivem nadbytku škrobu se pak listy svinují a stávají se křehkými. Toto abiotické svinování však nesmí být zaměňováno s virovou svinutkou bramboru (PLRV), která se občas může objevit i u rajčat. Jednoznačné je, že jednotlivé odrůdy jsou vůči této poruše značně odlišně náchylné. Poměrně rozšířenou poruchou je abiotická rzivost kořenů petržele. O této poruše se pouze ví, že se více vyskytuje na těžkých nepropustných půdách a předpokládá se, že souvisí s příliš kyselými, ale i příliš zásaditými půdami.
