Pěstební nároky ořešáku

Ořešák královský Juglans regia L., častěji nazývaný vlašský, původem z jihovýchodní Evropy a západní Asie se řadí mezi naše zdomácnělé stromy. Mohutné vzrostlé exempláře můžeme spatřit v sadech, zahradách a dokonce i podél silnic. Pro jeho úspěšné pěstování jsou limitující nejenom tepelné, ale i půdní, vodní a světelné podmínky.

Teplota
Porovnáme-li teplotní poměry v produkčních oblastech např. na Balkáně, v Asii, Francii, Itálii, tak zjistíme, že tepelné podmínky našeho státu, nejsou optimální. V České republice je vysázeno nejvíce ořešáků v teplých oblastech jižní Moravy, částečně Polabí (Roudnicko, Litoměřicko, Ústecko). Na těchto místech je průměrná roční teplota přibližně 9 až 10 °C, v době vegetace vystupuje nad 16 °C, v červenci nad 19°C. Vegetační doba v těchto oblastech přesahuje 180 dnů a v době vegetačního klidu neklesá teplota pod –26 °C. Dubnové a květnové teploty, které poškozují nově vyrůstající letorosty a samičí květy neklesají pod –2 °C. Často nacházíme ořešáky i v oblastech s extrémními tepelnými poměry, kde průměrná roční teplota bývá pouze 6 °C, průměrná červencová teplota 15 °C a délka vegetační doby jen 130 dnů. Přesto ořešáky zde dosahují velkých rozměrů a vysokého stáří. Jejich plodnost, ale bývá nepravidelná. Vlašský ořešák má velkou schopnost přizpůsobit se i odlišným klimatickým podmínkám, než jsou v oblasti jeho původu. Tento stav je možné vysvětlit tím, že se během dlouhé doby pěstování ořešáků v těchto oblastech v určitém místním prostředí a především přirozeným výběrem vytvořily ekotypy s nižšími nároky na teplotu. Ve vyšších polohách mají ořešáky k dispozici více vody, ale méně tepla. Mívají nižší úrody, které je nezeslabují, stromy bujněji rostou a dosahují vysokého věku. Naproti tomu v teplých nížinách ořešáky brzy, hodně a často plodí, čímž se předčasně vyčerpávají a rychleji stárnou. Následkem častých poklesů teplot nedosahují vysokého věku a velkých korun. Ořešákům více škodí nedostatečný úhrnný součet teplot během vegetace než-li nízké teploty v době vegetačního klidu. Nejdůležitějšími jsou teploty ve vegetačním období a červencové teploty, které ovlivňují tvorbu rezervních látek na vyzrání dřeva pro zimní období.

Poloha
Ořešák je strom s kterým se setkáme jak v teplých nížinách tak i ve vyšších polohách. Ořešákům nejlépe vyhovují z hlediska polohy teplé jižní, západní a jihozápadní svahy, nížiny nebo středně vysoké zvlněné terény, chráněné od severu a severovýchodu. Nevhodné jsou studené otevřené roviny a mrazová údolí, ve kterých stromy obvykle zmrzají ve dřevě i ve květu a proto nepravidelně plodí. Ořešáky vysazené na svazích méně poškozuje mráz, než které rostou v údolí. Z hlediska polohy vyhovují jižní svahy, které však bývají často příliš suché a stromy na těchto stanovištích předčasně raší a tím může dojít k poškození dřeva mrazem. Pro větší výsadby v méně teplých oblastech přicházejí v úvahu výhradně jižní svahy.

Voda
Voda je vedle teploty nejdůležitější faktor pro úspěšné pěstováni ořešáků. Při dostatku vody v půdě, ořešák bujně a zdravě roste, při trvalém nedostatku vody jsou roční přírůstky velmi krátké, strom špatně roste, prosychá a předčasně stárne. Při dobrém stavu vody v půdě, která si ji co nejdéle udrží, ořešáky rostou i v chudších půdách. Ořešáky vyžadují půdy, které mají dostatečnou vlhkost a příznivé fyzikální složení. Naopak stromy kolem řek, potoků, rybníků na těchto místech rostou sice bujně, ale ve dřevě špatně vyzrávají, často v zimě namrzají, a to z důvodu nedostatku tepla a trvalého podmáčení půdního profilu. Rovněž květy jsou jarními mrazíky téměř každoročně poškozovány. Ořešáky spotřebují velké množství vody vzhledem k velké koruně a bohatému olistění a velké odpařovací ploše. V produkčních oblastech se obvykle nedostává ořešákům tolik vláhy kolik ji ročně potřebují. Zvýšené nároky na vodu vyžadují v době největšího růstu plodu a to během května a června.

Světlo
Ořešák vedle vysokých požadavků na teplo a vodu je také velmi náročný na světlo. Samostatně stojící ořešáky mají velké, pravidelné a široké koruny a při dobrém opylení dávají vyšší sklizně než stromy vysazené v hustém sponu. Úroda bývá tím vyšší, čím je objem koruny vetší, dobře zavětvený po celé ploše, maximálně dostupný světlu a slunci, protože plodí hlavně po obvodu koruny. Při nedostatku světla, při hustém zápoji koruna stromu roste jen do výšky, a jeho plodící obvod je malý. Spodní větve při trvalém zastínění postupně zasychají. Z tohoto důvodu je nutné při výsadbě ořešáků volit dostatečně velké spony. Ořešák jako světlomilný strom více plodí tam, kde má po celou vegetační dobu co nejvíce jasných, slunečních, teplých dnů a nestojí v hustém zápoji jiných stromů.

Půda
Na půdu není ořešák příliš náročný, pokud není suchá nebo naopak trvale zamokřená, těžká, nepropustná a studená. O úspěšném pěstování ořešáků na prvním místě rozhoduji vhodné klimatické podmínky, dobře vybraná poloha stanoviště a až poté půda. Ořešákům nejlépe prospívají půdy hluboké, písčitohlinité, teplé s dostatkem humusu a vláhy, bohaté na vápník. V půdách mělkých, kamenitých, písčitých a suchých stromy předčasně prosychají a zakrňují. Stejně nevhodné jsou půdy s nepropustnou jílovitou spodinou, studené, málo vzdušné s nepříznivým fyzikálním složením v podorniční vrstvě.

Stanoviště
Jak už bylo řečeno v kapitole o půdě, ořešák nevyžaduje nejkvalitnější půdy, ale první podmínkou úspěšného pěstováni je vhodný výběr stanoviště, splňující požadavek na teplotní a vláhové poměry stromu. Je třeba zvolit takové místo jeho výsadby, kde bude moci v dobré kondici růst a plodit po mnoho desítek let. Vždy je nutné se vyvarovat stanovištím trvale zastíněným, mrazivým údolím a trvalým mokřinám. Ořešák není stromem suchých strání a holých kopců. Nepatři ke stromům, které se dají vysazovat na místa, kde již nerostou jiné ovocné dřeviny. Z tohoto důvodu je třeba zjistit jaké jsou v nejbližším okolí stanovištní podmínky pro výsadbu ořešáků.

Výpěstky ořešáku
Všechny staré stromy vlašského ořešáku rostoucí u nás jsou vybrané semenáče z hybridních jedinců, tvořící typy ořechů od papírků až po kamenáče. Převážná část ořešáků vzniklá výsevem semen obvykle nesplňovala požadavky kladené především na kvalitu plodů. Teprve nedávno, kdy se u nás začal ořešák královský rozmnožovat vegetativně – roubováním, se začaly vysazovat vhodné typy polopapírků s dobře vyvinutým kvalitním „jádrem“. V současné době se hlavně u větších souvislých výsadbách vysazuji štěpované stromky ve tvaru vysokokmenu, polokmenu nebo čtvrtkmenu. Převážně se dává přednost špičákům s kmínkem do výšky dvou metrů. Štěpovaný ořešák ve tvaru špičáku se na trvalém stanovišti lépe zakořeňuje a rychleji se dá zapěstovat korunka v daném tvaru. Při nedostatečné výšce špičáku se vyvede kmínek z terminálního pupenu. V následujícím roce, po dosaženi dostatečné výšky, se špičák v příštím
roce na jaře seřízne na korunku. Štěpované ořešáky tvoři koruny o 20 % menší, než jaké měly stromy množené ze semen. Stromy nastupují do plodnosti výrazně dříve, a to už ve čtvrtém až šestém roce po výsadbě a jejich plody mají standardní kvalitu množených odrůd. Roubované ořešáky se nedožívají tak vysokého stáří jako prosté semenáče, průměrně třiceti let.
Z odlišných způsobu štěpováni se nejlépe osvědčilo roubování v ruce na dvouleté semenáče ořešáku v době hluboké dormance. Roubovanci se ukládají po dobu dvou až třech týdnů do vytápěného boxu s teplotou 26 °C. Pak se přenesou do bezmrazé místnosti, kde se ponechají až do vyškolkování ven, což bývá obvykle v polovině května.

Výsadba
Ořešák jako světlomilný strom potřebuje k svému rozvoji velké koruny a dobré plodnosti více prostoru než ostatní ovocné druhy. Stromky semenáčů ořešáků se vysazovaly na vzdálenost mezi stromy nejméně na 14 m. Stěpované ořešáky se vysazují na menši vzdálenost 8 x l0 metrů nebo 8 x 12 metrů. Spon výsadby se volí v závislosti na jakosti půdy, poloze, klimatických podmínkách a odrůdě. Předpokladem dobrého růstu je stromek s co nejméně poškozenými kořeny. Kořeny zkracujeme jen v nejnutnějších případech. Výsadba stromů se provádí buď na podzim, od začátku měsíce října až do zámrazu půdy, nebo na jaře od rozmrznuti zeminy do konce dubna. Ořešáky vysázené na podzim rychleji zakořeňuji než vysázené na jaře. Proti promrznutí půdy na podzim a jejímu vysychání na jaře, které může zapříčinit poškození kořenového systému, chráníme strom mulčem z listí, slámy nebo kůry. Ořešáky vysazujeme v jakostních hluboko zkypřených půdách do jam o rozměru 50 x 50 cm. V méně kvalitních půdách, na svazích a pro mechanizaci těžko dostupných míst se jámy kopou ručně a to nejméně o velikosti 60 x 70 cm. Jámy v horších půdních podmínkách vyplníme do poloviny kompostem smíchaným s ornicí. Do jámy hluboké 50 cm se zkypřeným dnem se stromy vysazují o 12 cm výše z důvodu následného sesedání zeminy.
Nově vysázený kmenný tvar ořešáku se v prvních letech na novém stanovišti fixuje dřevěným kůlem.

Hnojení
V prvních letech po výsadbě dodáváme hnojiva vzhledem k hospodárnosti ke každému stromu zvlášť. U plně plodících ořešáků se potřebné živiny dodávají co nejblíže do zóny aktivních kořenů tj. za obvodem koruny. Zvláště to platí u fosforečných a draselných hnojiv pro dosažení jejich maximálního účinku. Zapravují se do půdy na podzim. Dusíkatá hnojiva aplikujeme ve dvou dávkách. První dva týdny před květem a druhou část dávky dusíku dodáme do konce června. Při počtu 83 stromů na hektar by bylo třeba dodat ročně do půdy pro plodící ořešáky ve středně dobrých půdách 80 kg N, 25 kg P205, 45 kg K20 a 80 kg CaO v čistých živinách.

Řez
Pro ořešáky je nejdůležitější výchovný řez v prvních letech po výsadbě. Všeobecně vžitý názor, že si ořešák vytvoří korunu samovolně, bez zásahu řezu, který špatně snáší je milný. Ořešáky u nichž nebyl po vysázení proveden řez se ve vzrůstu na jeden až pět let zastaví. Pouze řezem donutíme ořešák k výraznějšímu růstu jak v koruně, tak i v kořenech. Výchovný řez je potřebný pro vypěstování pevné a světlé koruny. Nejvhodnější termín řezu je po vyrašeni, když letorosty dosáhly délku pěti až osmi centimetrů. Řez provedený v této době nezpůsobuje ronění mízy a rány se do zimy zacelí.
Špičák, který dosáhl správnou výšku, zkrátíme na jaře na pět dobře vyvinutých oček. Z těchto vybraných oček založíme korunku. V prvním roce po výsadbě, z důvodu nedostatečného zakořeněni, vy tvoři seříznutý špičák jen krátké přírůstky. V dalším roce po vyrašeni seřízneme výhony na dvě až tři očka. Korunky ořešáků takto řezané rychleji rostou než korunky neřezané. Pokud nové výhony nedosáhnou ani v druhém roce alespoň délky 50 cm, opakujeme řez znovu ve třetím případně čtvrtém roce na dvě až tři očka po vyrašení letorostu. Pokud výhony v korunce jsou delší než 50 cm, pak je na jaře v příštím roce ponecháme bez řezu. Krátké špičáky, které jsou
vysazené na trvalé stanoviště nejdříve dopěstujeme z terminálního pupenu do předpokládané výšky, poté je zkrátíme na korunku o čtyřech až pěti pupenů. Seříznutí těchto špičáků se provádí nejdříve v druhém spíše ve třetím roce po výsadbě. Takto dobře zakořeněné stromky mají po seříznuti na korunku delší přírůstky než ty, které byly hned v prvním roce po vysázeni zkráceny. Všechny rány po řezu je nutné ošetřit buď štěpařským voskem, latexem nebo jiným hojivým přípravkem.
Žádané jsou koruny s hlavní terminální větví s více bočnými větvemi v celé koruně. Takto zapěstovaná koruna je pevnější a má lepší stavbu proti rozlomeni. Ve větších výsadbách volíme pokud jsou k dispozici raději hotové špičáky o výšce 1,80 až 2 metrů, nebo hotové stromky se zapěstovanou korunkou. U hotových stromků s korunkou zkrátíme větve na tři až pět pupenů podle hustoty internodii a to na jaře po narašeni. Zapěstováni a výchovný řez koruny ořešáku provádíme po dobu čtyř až pěti let podle délky výhonů a tvorby postranních větví a plodného obrostu.
Dalším způsobem výchovného řezu ořešáků je jeho rozdělení do dvou etap a to na fázi přípravnou – vytvořeni čípků a na fázi řezu – odstranění čípků. Ve fázi vytvořeni čípků se na každém výhonu urči vhodný primární pupen na nové prodloužení. Všechny ostatní pupeny nad primárním pupenem se neodříznou, ale vylomí se včetně vrcholového. Tím je vytvořen čípek, který je zpomalen rašením, ale zůstává živý z důvodu, ponechání sekundárních pupenů. O délce čípků rozhoduje délka jednoletých výhonů. Pomoci čípku lze zapěstovat nový letorost i z báze. jednoletého výhonu, což u ořešáku není prakticky možné po řezu naostro.
Fáze odstranění čípků začíná po narašení, kdy nové letorosty dosáhnou délky asi třech centimetrů. Doporučuje se odstranit čípky až v době kdy nove přírůstky mají délku 15 až 20 centimetrů a to nejpozději do konce května. Rány, tak mají dostatek času na zahojení.Čím později čípek odřízneme, tím menší zával se na řezu vytvoří. Tento originální dvoufázový výchovný řez ořešáku vytváří pevně a pravidelně stavěnou korunu s větším počtem postranních větví, rovno- měrně rozdělených v celém objemu koruny.

Průklest a zmlazování
Průklestem zabráníme přehoustnutí korun a mělo by se provádět už na mladých stromcích. Odstraňujeme všechny větve hustě stojící nebo navzájem se křížící a větve poškozené případně suché. Průklest provádíme po narašení a všechny řezné rány dokonale ošetříme. Průkles v jiné době nelze doporučit, protože by z ran vytékala míza, která strom velmi vysílí a mokvavé rány by se do konce léta nezacelily. Pravidelným průklestem od mládí minimalizujeme počet i velikost řezných ran.
Ořešák reaguje na zmlazování koruny velmi dobře. Provádíme ho v případě, že se jedná o přestárlé stromy se silně poškozenými holými větvemi s krátkými přírůstky a nízkou plodností. Ořešák zmlazujeme za předpokladu, že má zdravý kmen a zdravé kořeny. Po tomto zákroku vyroste ze spících oček na zkrácených větvích velký počet nových výhonů. Z nich je třeba vybrat jen ty nejlépe vyhovující pro založení nové koruny. Vypěstování obnovené koruny trvá dva až tři roky. Nevýhodou zmlazování je, že u starých stromů, které mají silné větve vznikají
velké řezné rány, které se poměrně špatně hojí. Zmlazováním ořešáku můžeme prodloužit jeho věk a plodnost.

Choroby a škůdci ořešáku
Nejčastější chorobou ořešáku je antraknóza (hnědnutí listů), kterou způsobuje houba Gnomonia leptostylla. Projevuje se četnými rezavě hnědými až černými skvrnami, které se zvětšují až splynou dohromady. Houba napadává vedle čepele listové také řapíky, nervaturu, rubinu slupky i stopky ořechů.
Listy předčasně opadávají. Ochrana proti této chorobě spočívá ve včasném a důkladném sběru a likvidace spadlého napadeného listí. Zvláště u ořešáků množených semenem můžeme pozorovat velké rozdíly v napadení touto chorobou. Jsou ořešáky, které trpí touto chorobou pravidelně, jiné občas a jsou odrůdy, které chorobou netrpí vůbec.
Další nejčastější chorobou je bakteriální skvrnitost ořešáku (Xanthomonas juglandis) napadá listy, jehnědy, pestíkové květy, mladé plody a letorosty. Na zdřevnatělých mladých výhonech, větvích a větévek zůstávají viditelné stopy poškozeni ve formě trhlin a zduřenin. Projevuje se hnědočernými skvrnami, které pokryjí části listu i řapíku. Listy se deformují a opadávají. Bakterióza proniká pestíky květu do vyvíjejícího se plodu a napadený ořech opadne. U plodů, s tvrdou skořápkou poškozuje pouze rubinu. Nejlepší ochranou je včasné a důkladné shrabání spadlých listů a jejich likvidace. U mladých stromků, které se mohou ještě chemicky ošetřit používáme přípravek např. Kuprikol 50 nebo Champion 50 WP. U vzrostlých stromů je postřik prakticky neproveditelný.
Ze škůdců se občas objevuje vlnovník ořešákový (Eriophyes erineus). Jedná se o roztoče, který způsobuje na listech a plodech žlutavé až hnědočervené plstnaté, vypouklé zduřeniny. Zpravidla nezpůsobuji výrazné škody. Napadené a předčasně opadané listy je nejlépe spálit. Proti vlnovníkům se chemická ochrana neprovádí, protože nepůsobí u starších stromů žádné znatelné škody.

V dlouhodobém průměru je na území České republiky přibližně jeden milionů stromů a roční produkce se pohybuje od tří do deseti tisíc tun. Spotřeba vlašského ořechu činí v průměru 0,5 – 1 kg na osobu.