Prostých svazků bělostných kvítků sněženek nikdy nebylo na trhu dost. I když například v meziválečných letech bývaly sněženky možná neokázalým, ale vděčným doplňkovým materiálem k vazbě věnců, k dekoraci svátečních tabulí, svatbám i pohřbům. A přestože je dnes bude k řezu sotva kdo ještě pěstovat, neméně vděčným produktem mohou být na trhu rychlené sněženky v hrnkách.
Sortiment sněženek je v současné době nepřeberný. Kromě naší drobné sněženky jsou dnes již běžně nabízeny robustní a velkokvěté sněženky kavkazské, a to hned v několika druzích i v početných hybridech, z nichž mnohé vykvétají ještě o poznání dříve. Z necelé dvacítky známých druhů si nyní připomeňme alespoň ty nejběžnější.
Dostupné druhy sněženek
Galanthus alpinus Sosn. je pěstitelům známější spíše pod názvem Galanthus caucasicus Grossh. Pochází z lesů kavkazského podhůří a kaspických pobřežních křovin. Listy má na palec široké a šedavé, při rašení přes sebe svinuté. Květy jsou jako u naší sněženky zeleně značeny jen při vrcholcích vnitřních plátků.
Galanthus elwesii Hook.f. je značně proměnlivou robustní sněženkou původem z balkánských lesů a křovin. Podobně jako předešlý druh má listy při rašení svinuté přes sebe a ještě o poznání širší. Vnitřní květní plátky bývají zeleně značeny při vrcholu i při bázi. Tato sněženka je pěstována v několika velkokvětých odrůdách, kvetoucích někdy už od ledna.
Galanthus ikariae Baker roste v severotureckých lesích a roklích. Listy jsou široké a leskle zelené. Podobně bývají zelené i vnitřní květní plátky, zářivou bílou zpravidla jen úzce lemované. Snadno roste v polostínu i ve stínu. Podobným a rovněž často nabízeným druhem je Galanthus allenii Baker, který je pravděpodobně jejím jihokavkazským křížencem s výše zmiňovanou G. alpinus Sosn.
Galanthus nivalis L. je sněženka s úzkými, při rašení k sobě přitisklými (nesvinutými) listy. Jde o všeobecně známý domácí druh, rostoucí ponejvíce v lužních lesích a křovinách, druhotně i na lukách téměř po celé Evropě. Zelené značení při vrcholku vnitřních plátků přechází u řady odrůd do žluté barvy nebo zcela mizí. Mezi desítkami odrůd vyniká několik plnokvětých. V zahradách často zplaňuje.
Druh Galanthus plicatus M.Bieb. (dříve pěstovaný pod jménem G. imperati Bertol.) je robustní krymská sněženka, nápadná širokými šedými listy s okraji řasnatě přeloženými k rubu. Veliké květy jsou podobně jako u naší sněženky zeleně značeny při vrcholcích vnitřních plátků. Také tento druh je již nabízen v řadě odrůd včetně plnokvětých tvarů.
Galanthus woronowii Losinsk. pochází z jihozápadně nakloněných kavkazských svahů. Je to robustní sněženka s leskle zelenými listy a doširoka rozvíranými květy, značenými rovněž jen při vrcholcích vnitřních plátků. Protože se květy sněženek před soumrakem zavírají přirůstáním tkání na rubu vnějších plátků, dorůstají u tohoto druhu mimořádné délky.
Méně běžnou, ale perspektivní sněženkou je na několika ostrovech v Egejském moři teprve před několika lety rozpoznaná Galanthus peshemii Davis & Brickell. Podobá se širokolistým kavkazským sněženkám, nedočkavě však vykvétá už na podzim. Roste v dokonale propustné suti a naše zimy, zvláště ty s častými oblevami, zřídka přečkává – cibule ale nevyžadují více než osmitýdenní chlazení a klesnou-li časem více na ceně, jistě se stanou nenahraditelnými pro rychlení.
Vedle zmiňovaných planých druhů je v kultivaci množství jejich odrůd a hybridů, z nichž nejdostupnější jsou krátce zmíněny v tabulce. K opravdu levným a masově množeným (a pro rychlení tedy nejlépe upotřebitelným) sněženkám patří jen G. nivalis, G. ikariae, G. plicatus a G. woronowii (poslední je však současně druhem nejpozdnějším).
Rychlení má význam
Chlazení a rychlení sněženkových cibulí se příliš neliší od rychlení tulipánů, a to i přesto, že před chlazením se skladují při 15°C. Pro rychlení jsou upotřebitelné cibule velikosti 5/6 a 6/+ u G. nivalis nebo G. ikariae, nebo 6/7 a 7/+ u robustnějších taxonů, vysazované po pěti do devíticentimetrových hrnků, po sedmi do deseticentimetrových hrnků nebo po 12 až 15 do 12cm hrnků. Každá cibule, s výjimkou některých G. elwesii-hybridů, přináší obvykle po jediném květu. Vysazují se těsně pod povrch propustného, ale vododržného a předem zvlhčeného substrátu (pH 6 až 7) od počátku září do poloviny října, poté se chladí za 15 týdnů zprvu při 9 °C, od druhé listopadové dekády v závislosti na vyspělosti rašících pupenů při 5 °C a později při dvou až jednom stupni Celsia. Sněženky ovšem nejsou stepními rostlinami, takže nemají cibule chráněny tuhou slupkou a na rozdíl od tulipánů je proto nelze v prvních týdnech předchlazovat za sucha. Zhruba od poloviny prosince je možno rychlit za teplot pokud možno v rozmezí 8 až 10 °C (za vyšších teplot poupata často abortují a vyrůstají jen listy) a 60 až 80% relativní vzdušné vlhkosti. V závislosti na termínu trvá rychlení zhruba čtyři, později jen tři nebo dva týdny. Při nejpozdnějších termínech “rychlení“ (od konce února) nezřídka ovšem dříve dokvétají sněženky v zahradách a zájem o rychlené zboží klesá. Totéž platí pro skladovaný produkt, v případě potřeby lze však hrnky s nerozvitými poupaty skladovat až dva týdny při 0 až 2 °C. Při přepravě ani ve skladech distributorů by teploty neměly vystupovat nad 5 °C.
Přestože v zahradnicky vyspělých přímořských zemích sněženky nepatří k často rychleným hrnkovým cibulovinám, v našich poměrech přichází jaro přece jen o poznání později a staří zahradníci rádi potvrdí, že kdykoli byly rychleny, vždy se těšily nemalému zájmu.
