Významnou součást trvalkového sortimentu určeného jak pro výsadbu na záhony tak současně i pro pěstování v nádobách představují v našich podmínkách vytrvalé zahradní šalvěje z okruhu Salvia nemorosa. Samozřejmě nelze opomenout ani jejich atraktivnost pro hmyz a širokou možnost uplatnění v přírodních zahradách. Historie pěstování těchto šalvějí sahá do anglických zahrad poloviny 18. století.
Sortiment vytrvalých šalvějí, které lze ve středoevropských podmínkách pěstovat celoročně venku je poměrně široký, nicméně jeho základ činí kultivary, na jejichž vzniku se podílel právě druh S. nemorosa. V současné nabídce se lze setkat s několika desítkami odrůd tohoto původu. Trochu komplikovaná a často ne příliš jasná ovšem bývá jejich nomenklatura.
V odborné literatuře i v katalozích školkařských firem se lze setkat se čtyřmi jmény. Jsou to: Salvia nemorosa, Salvia sylvestris, Salvia x sylvestris a Salvia x superba. Zařazení jednotlivých odrůd k uvedeným druhům se ovšem velmi různí. Pravděpodobně podle toho, jaká literatura je zrovna používána nebo z jakého zdroje rostliny pocházejí. Nabízí se tedy otázka, jak to vlastně s těmito šalvějem je ve skutečnosti. Odpověď není zcela jednoduchá a vyřešení této otázky není ani cílem tohoto článku. Půjde spíše o pokus o mírné vyjasnění členění a důvody, proč k němu došlo. Jednoznačnou odpověď může dát molekulárně biologické srovnání, pokud bude někdy provedeno.
Šalvěj hajní a luční
Počátky tohoto „nedorozumění“ sahají do roku 1753, kdy botanik Carl Linné popisuje druh Salvia sylvestris L. (Species Plantarum 1: 24. 1753). V roce 1762 je pak přidán popis Salvia nemorosa L. (Species Plantarum, Editio Secunda 1: 35. 1762). Podle pravidla priority by tedy platné jméno botanického druhu mělo být Salvia sylvestris L. a S. nemorosa pouze synonymum (a takto je to někdy i prezentováno, např. Germplasm Resources Information Network, www.ars-grin.gov nebo Clebsch B., A Book of Salvias, 1997). Dle jiného botanického pojetí (k čemuž se přiklání např. autoři Květeny České republiky, svazek VI.) i další odborné literatury, byl v roce 1753 popsán přírodní hybrid mezi Salvia pratensis (š. luční) a druhem, který byl právě později popsán jako S. nemorosa (tedy dnes známý jako š. hajní). Jeho správné botanické pojmenování by tedy mělo být (a je tak i nyní většinou uváděno) Salvia x sylvestris L. Sp. Pl. 24, 1753.
Z výše uvedeného vyplývá, že platné botanické pojmenování šalvěje hajní je Salvia nemorosa L. Přírodní hybrid mezi tímto druhem a šalvějí luční je pak Salvia x sylvestris L.
Genetický výzkum nutností
Aby toho nebylo málo, objevuje se další jméno. Je jím Salvia x superba Stapf (Bot. Mag. 153: 1928). Jako rodiče tohoto hybridu jsou obvykle uváděny druhy Salvia x sylvestris a Salvia amplexicaulis. Mohlo by se tedy zdát, že tento druh představuje již poměrně složitého křížence a že v jeho genetické výbavě lze nalézt genotypy druhů S. nemorosa, S. pratensis a S. amplexicaulis. Analýzy DNA ale ukazují, že S. amplexicaulis (syn. S. villicaulis) je zřejmě pouze varietou druhu S. nemorosa, rostoucí ve východních oblastech jeho výskytu (východní Středomoří). Ostatně, svoji blízkou příbuznost s druhem S. nemorosa nezapře ani svým habitem – liší se víceméně pouze o něco vyšším vzrůstem a hustějším ochlupením. Autoři RHS Encyclopedia of Perennials uvádějí, že S. x superba je sterilní hybrid mezi S. pratensis a S. amplexicaulis. Pokud tedy lze připustit, že S. amplexicaulis je de facto S. nemorosa, pak je tento kříženec neobyčejně blízký (či v podstatě totožný) již dříve popsanému druhu S. x sylvestris a jméno S. x superba tak ztrácí na významu (otázka sterility by si pak zasloužila bližší zkoumání). K tomuto názoru se přiklánějí i autoři výše zmíněné Encyklopedie a řadí většinu zahradních kultivarů právě pod druh S. x sylvestris. V posledním vydání přehledu jmen rostlin (Zander, Dictionary of Plant Names) je již dokonce jméno S. x superba vztaženo pouze k druhu S. nemorosa (jako synonymum) a opomíjí tedy podíl šalvěje luční na vzniku tohoto možného hybrida.
I přes jisté vyjasnění situace, pokud přistoupíme na toto zjednodušující, spíše zahradnické pojetí a přičlenění naprosté většiny (či dokonce všech) pěstovaných odrůd pod hybridní druh Salvia x sylvestris, není z botanického hlediska situace stále jednoznačně vyřešena. Zde ale zatím bohužel zřejmě nelze dát přesnou odpověď, který konkrétní kultivar patří k druhu S. nemorosa (a vznikl vlastně pouze selekcí, bez křížení), a který už v sobě má i podíl šalvěje luční a jde tedy o S. x sylvestris. Pro toto rozdělení je nutný již genetický výzkum a získání spolehlivě určeného, botanicky čistého materiálu, nejlépe z přírodních lokalit a jeho následné porovnání s dostupným sortimentem. Toto již samozřejmě jde zcela mimo rámec běžné zahradnické či školkařské práce a upřímně řečeno, není to z tohoto pohledu snad ani příliš důležité. Nároky jednotlivých kultivarů se liší jen minimálně. Vždyť i habitus jednotlivých odrůd je často velmi podobný, zejména pomineme-li kultivarové odlišnosti, jakými jsou barva květů, barva kalichů, výška či kompaktnost rostlin). Nicméně habitus může být faktorem, který může minimálně napovědět, co se za původem skrývá. Jde o to, že Salvia nemorosa je typicky trsnatě rostoucí bylina s větvenou kořenovou hlavou a bez přízemní listové růžice s rovnoměrně olistěnými stonky větvícími se v horní části. Velikost květů (resp. délka koruny je 13 až 19 mm). Výška rostlin může dosahovat až 90 cm. Druh Salvia pratensis (š. luční) má rovněž přímé, v horní části větvené lodyhy, nicméně podstatnou odlišností je přítomnost bazální listové růžice a větší květy (délka koruny je dva až tři centimetry). Salvia x sylvestris může dorůstat až 130 cm, má rovněž bohatě větvenou kořenovou hlavu, rovnoměrně olistěné stonky, bazální listová růžice chybí (nebo není tak typicky vyvinuta jakou S. pratensis). Délka koruny je 15 až 20 mm. Potenciálně hybridní kultivary jsou tedy spíše robustnější, mohou mít více „rozkladitý“ habitus, spíše větší květy a náznak bazální listové růžice (resp. spíše větší listy na bázi stonku). Ovšem díky různé možnosti křížení a tedy i různému podílu „krve“ Salvia pratensis, mohou být tyto znaky více či méně přítomny a jedinou spolehlivou cestou je výše zmíněný test DNA.
Současný sortiment
Příkladem odrůd, kdy samotný habitus ukazuje na přítomnost genotypu S. pratensis jsou například ´Viola Klose´, ´Mainacht´, ´Dear Anja´ nebo ´Elisabeth´. Naopak jako odrůdy odvozené pouze ze Salvia nemorosa jsou v literatuře uváděny ´Lubecca´, ´Ostfriesland´, ´Plumosa´ nebo ´Porzellan´ (Sutton J., 1999).
Šalvěje jsou obecně považovány za cizosprašné, protandrické (dříve dozrávají prašníky) a hmyzosnubné. Tyto vlastnosti pak výrazně ovlivňují i množitelnost odrůd.
Co tedy nabízí současný sortiment? Odrůdové spektrum je poměrně široké a čítá na desítky jak vegetativně, tak generativně množených kultivarů. Za „klasiku“ šalvějového sortimentu lze označit staré odrůdy z dílen německých šlechtitelů Ernsta Pagelse a Karla Foerstera, které se díky svým výborným vlastnostem pěstují dosud. K těm nejznámějším patří jistě ´Ostfriesland´ (´East Friesland´; Pagels, 1955). Jde o poměrně kompaktní odrůdu dorůstající do čtyřiceticentimetrové výšky. Barva květů je výrazně tmavě modrofialová až purpurová. Rostliny nakvétají v červnu a při vhodné péči (sestřihu odkvetlých stonků) mohou několikrát remontovat a kvést až do září či října. K dalším Pagelsovým odrůdám patří ´Blauhügel´ se světle modrofialovými květy, ´Negrito´ (tmavě fialové květy, 40 cm), ´Primavera´ (modrofialová, 45 cm), ´Rügen´ (světle modrá, 40 cm, dobře remontuje), ´Wesuwe´ (tmavě fialová, 50 cm), ´Tänzerin´ (tmavě fialová 50 až 60 cm), ´Amethyst´ (růžovofialová, až 80 cm) nebo ´Schneehügel´ (syn. ´Snow Hill´nebo ´Andrian´) s čistě bílými květy a výškou čtyřicet až padesát centimetrů. Ze šlechtění Karla Foerstera lze zmínit např. ´Mainacht´ (1956; syn. ´May Night´), dorůstající 40 – 60 cm a kvetoucí temně fialově modrými květy. K temně fialově kvetoucím odrůdám patří i ´Viola Klose´ (H. Klose, 1975), dorůstající pouze 30 až 40 cm. Velmi zajímavou odrůdou je ´Porcellan´ (zur Linden, 1992). Dorůstá 30 – 40 cm a nakvétá bílými, resp. velmi světle modrofialovými (jakoby našedlými) květy. K relativně známým a občas nabízeným odrůdám patří i robustnější ´Dear Anja´ s fialově modrými květy, ´Lubecca´ (75 cm, modrofialové květy a růžově purpurové kalichy), ´Superba´ s nápadně červeně purpurovými listeny nebo ´Rubin´ (60 cm výšky, se světle růžovým horním pyskem a růžově purpurovým dolním pyskem). Zajímavé jsou i plnokvěté odrůdy ´Schwellenburg´ a ´Plumosa´. Z novějších odrůd nelze nezmínit kultivar ´Caradonna´ (Zillmer, SRN, 2000) s purpurově zbarvenými a nápadně vzpřímenými stonky a tmavě modrofialovými květy, který dorůstá 50 až 80ti centimetrů výšky. Naopak k velmi nízkým, modrofialově kvetoucím kultivarům pak patří ´Marcus´ (syn. ´Haeumanarc´, 20 – 30 cm) a ´Laurin´. K novějším odrůdám patří také ´Roayl Crimson Distinction´ nizozemské šlechtitelky Eleonore de Konigové s karmínově červenými květy a výškou 70 až 90 cm, ´Sensation Rose´ (velmi kompaktní a bohatě větvená odrůda s jasně růžovými květy, dorůstající cca 40 cm).
Ze semenem množených odrůd lze zmínit např. čistě růžově kvetoucí ´Rosenwein´ (Müssel, výška 60 cm) nebo ´Rosakönigin´(syn. ´Rosa Queen´, Benary, 40 až 60cm). Z modrokvětých pak např. ´Blaukönigin´ (40 cm). K nižším (30 – 40 cm vysokým) patří tmavě fialovomodrá ´Merleau Blue´ oceněná zlatou medailí Fleuroselectu a její růžové „dvojče“´Merleau Rose´.
Vhodné pro prodej
Šalvěje z okruhu S. nemorosa patří k poměrně nenáročným a obvykle dlouhověkým rostlinám. Vyhovuje jim stanoviště na plném slunci (tolerují i mírný polostín) a dobře rostou v téměř každé zahradní půdě. Poměrně dobře snášejí sušší stanoviště i nižší obsah živin. Naopak v půdách s vysokým obsahem živin a dobře zásobených vodou mohou mít některé odrůdy sklon k rozvalování v době květu. Je vhodné sestříhávat odkvétající květenství (což prodlužuje kvetení) a po odkvětu rostliny zcela sestřihnout (většina odrůd může dva až třikrát remontovat). Zejména nízké a kompaktní odrůdy se velmi dobře hodí pro prodej jako kvetoucí hrnková kultura.
Obvyklým způsobem vegetativního množení je řízkování (odběr řízků brzy na jaře při rašení nebo po sestřihnutí a při novém prorůstání výhonů). Možné, ale ne příliš vydatné, je i dělení. Zde jsou vhodné mladší (nejlépe dvouleté) rostliny, protože starší, díky svým silným kořenům dělení poměrně špatně snášejí. Dělení je možné na jaře nebo koncem léta. Díky snadnějšímu množení, vyššímu množitelskému koeficientu a rychlému nakvétání mladých (jednoletých) rostlin narůstá podíl semenem množených odrůd. Jejich sortiment je ale poměrně úzký (viz výše) a zatím nedosahuje různorodosti dostupných vegetativně množených odrůd.
