Vrby (Salix) paří mezi různorodé a přizpůsobivé dřeviny. Přestože si je vždy spojujeme s blízkostí vody, najdeme i druhy rostoucí na suchých skalách. Mohou dorůstat výšek kolem 20 m (Salix alba), ale také jen několik centimetrů (Salix herbacea). Obdivuhodná je i pestrost ve tvaru listů. Jen z druhových názvů odvodíme množství napodobenin jiných rodů dřevin (Salix pyrifolia - vrba hrušňolistá, Salix rosmarinifolia - vrba rozmarýnolistá, aj.).
Vrby jsou velmi odolné a nejčastěji je najdeme v těch nejdrsnějších přírodních podmínkách, zejména v severských a horských oblastech. Kromě tradiční „pomlázky“ související s využitím barevnosti „proutí“ můžeme ze škály druhů vrb uplatnit i menší druhy, které mohou vhodně dotvořit výsadby zahrad i parků. Mezi zajímavé taxony rodu Salix se střední velikostí růstu (do 2 m výšky) patří:
- S. candida – druh pocházející ze Severní Ameriky. Samičí klon je výjimečný svými květy (bílé s červenými bliznami). Dorůstá výšky do 1,5 m.
- S. foetida – endemický druh Alp, rostoucí na kyselých půdách. Dosahuje výšky maximálně 0,5 – 1 m.
- S. hastata – vysokohorský druh z vlhkých lokalit. Výška kompaktního keříku je max. 1,5 m. Nižší kultivar ´Wehrhahni´ nalezený v přírodě roku 1930 (Švýcarsko) kvete velmi brzy. V kultuře je to známější druh.
- S. helvetica – vysokohorský druh rostoucí na kyselých a vlhkých půdách dorůstající 0,5 - 1 m výšky. Nesnáší přítomnost vápníku. Má atraktivní šedavé olistění.
- S. integra – druh pocházející z Japonska a Koreje. V původní formě se nepěstuje, z tvarově zajímavý kultivarů je S. integrai ´Pendula´ s převisle vystoupavým vzrůstem. Dosahuje výšky do 50 – 80 cm. Je to velmi bujná a
přizpůsobivá dřevina. Díky převislému růstu je dobře použitelná v blízkosti vody. Používají se i roubovanci na kmínku a v dnešní době je tato vrba již hojně využívána.
- S. kochiana – keřík do 2 m výšky. Světle zelené lesklé listy s modravým nádechem. Kvete později, zároveň s olistěním.
- S. lanata – keř dorůstající 1 – 1,5 m výšky. Listy jsou tmavozelené, ojíněné s šedomodrým nádechem. Jedná se o dolnou, ale velmi pomalu rostoucí vrbu. Řízky zakořeňují o něco hůře, takže se častěji roubuje.
- S. repens – je evropským druhem nížin (do 800 m n. m.), který je schopen se přizpůsobovat různým ekologickým podmínkám. V kultuře je to absolutně nenáročný druh, který často vyžaduje zmlazení. Pěstují se velmi tvarově a výškově odlišné poddruhy a kultivary, které mohou být velmi kompaktní (výška do 20 cm) nebo relativně vysoké (do 2,5 m): S. repens ssp. rosmarinifolia (S. rosmarinifolia) – velmi úzký list, výška 1 – 2 m; S. repens ssp argentea – drobný, jemně převislý keřík dorůstající 30 – 50 cm výšky, s nápadně stříbřitými listy; S. repens ´Boyd’s Pendulous´ – samčí klon se štíhlými a dlouhými větvemi; S repens ´Iona´ – samčí klon velmi drobného a kompaktního vzrůstu; S. repens ´Bergen´ – vzrůstnější kultivar dosahující až 2 m výšky; S. repens.‘Voorthuizen’ - samičí klon s kompaktním a nízkým habitem
- S. tarraconensis – endemit ze Španělska dorůstající 0,5 m výšky. Je velice přizpůsobivý a odolný vůči nedostatku vody. Špatně zakořeňuje s dřevitých řízků a proto ji lze množit především bylinnými. U nás se pěstuje samčí klon,
který velmi odolný vůči chorobám a škůdcům.
Pokryvné taxony
- S. × cottetii (S. retusa × S. nigricans) – rozložitý pokryvný druh, který roste velmi rychle. Můžeme ho použít na okraje zídek
- S. × finmarchica (S. myrtilloides × S. repens) – dosahuje výšky 10 – 20 cm, v nádobách pouze 5 – 10 cm. Je to velmi odolný kříženec, který se hodí na velmi exponovaná stanoviště. Velké využití nachází i v nádobách. Může se používat jako roubovanec na kmínku.
- S. × simulatrix (S. arbuscula × S. herbacea) – v dnešní době často používaný druh s velmi kompaktním růstem. Kopíruje terén a dostává se do výšky max. 10 – 15 cm. Velmi dobře roste na exponovaných stanovištích. Roste relativně
pomalu.
- S. subopposita (S. repens ssp. subopposita) – malý kompaktní keřík se střídavě i vstřícně postavenými listy. Velmi dobře zakrývá půdu a brání prorůstání plevelu.
Pěstování a rozmnožování vrb
Kdo by neznal „hlavaté vrby“, které byly každoročně ořezávány na proutí a vydržely mnoho desítek let. Z toho plyne i pěstování vrb. Většina druhů je velmi světlomilná a často si vzájemně konkurují i husté větve v rámci jedné rostliny, což zapříčiňuje prosychání a odumírání celého keře. Zmlazování je proto nezbytnou součástí pravidelného ošetřování. Existují ovšem výjimky v podobě pokryvných druhů (např. S. x simulatrix, S. lanata, S. helvetica, S. tarraconensis), které řez příliš nesnáší. Ohledně vlhkosti půdy má každý druh trochu specifičtější nároky, odvíjející se od místa přirozeného výskytu. Můžeme tyto druhy obecně zařadit mezi vlhkomilné (S. hastata, , S. lanata, S. helvetica), mezi středně náročné na vlhko (S. repens, S. candida, S. kochiana, S. foetida, S. integra, S. cottetii) a relativně suchomilné (S. subboposita, S. × simulatrix, S, finmarchica, S. tarraconensis). Z hlediska živin jsou vrby velice náročné, ovšem u druhů přirozeně pomaleji rostoucích (S. tarraconensis, S. helvetica) není potřeba živin tak vysoká.
Rozmnožování vrb není náročné. Střední a větší druhy se velmi dobře množí dřevitými (zimními) nebo bylinnými (letními) řízky. Pokryvné druhy vrb zakořeňují hůře (S. x simulatrix, S. finmarchica, S. cottetii, S. subboposita, S. tarraconensis, S. lanata, S. helvetica). Mnohem snáze se rozmnožují bylinnými řízky nebo roubováním na podnož S. × smithiana (S. caprea × S. viminalis), S. alba, S. viminalis nebo S. caprea. Problémem roubovanců je ovšem jejich kratší životnost (5 – 8 let) a špatná mrazuvzdornost. Pokryvné druhy jsou na podnoži nepřirozeně vystaveny velkým teplotním extrémům na které nejsou adaptovány.
Křížení
Vzhledem ke skutečnosti, že se vrby vyskytují přirozeně v zastoupení více druhů na jedné lokalitě, často dochází ke spontánnímu křížení i v přírodě. Ovšem v kultuře se intenzita šlechtění projevila mnohem energičtěji a vzniklo velké množství atraktivních kříženců (viz. velká řada výše jmenovaných pokryvných druhů). Tyto dřeviny patří mezi cizosprašné, větrosnubné a dvoudomé rostliny, takže můžeme striktně rozlišit samčí a samičí jedince. Rostliny tvořící pyl, tzn. samčí rostliny jsou v kultuře využitelnější z důvodu absence samovýsevů. Navíc jsou v době květu díky žlutému pylu mnohem dekorativnější. Proto se mezi vybranými jednici preferují samčí rostliny a často pak vzniká kultivar, který se nadále udržuje již pouze vegetativně. Zajímavostí křížení je fakt, že u vrb můžeme použít habituelně absolutně odlišné druhy jako např. u S. × cotteti (plazivý druh), který vznikl z křížení S. retusa (drobounká plazivá horská vrba) a S. nigricans (syn. S. myrsinifolia) (velký keř dorůstající do 4 – 6 m výšky). Takovýmto křížením pak vznikají typově zcela noví jedinci.
Použití vrb
Výše uvedené druhy prospívají ve standardních pěstebních podmínek s výjimkou S. hastata, S. helvetica a S. lanata, které jsou trochu náročnější na vlhkost. Je třeba mít na paměti velkou světlomilnost všech druhů, takže je nemůžeme použít pod vzrostlé stromy. Spíše se hodí jako pionýrské dřeviny k osázení zahrad založených na zelené louce, kterých je v dnešní době velká převaha. Mohou tvořit velmi dobře funkci pokryvnou, k čemuž se nejlépe hodí S. repens, S. × simulatrix, S. subboposita, S. × finmarchica, S. × cotteti nebo S. integra ´Pendula´. Malé keřovité druhy mají atraktivní květenství (kočičky) a hodí se do popředí větších dřevin. Zajímavé květem jsou zejména S. candida, S. kochiana, S. hastata a S. helvetica. Ani listy vrb neztrácejí v době vegetace svou atraktivitu. Zajímavé jsou stříbřitě šedé listy S. repens, S. helvetica, S. hastata či S. × finmarchica. Z bohatého sortimentu vrb najdeme i druhy se světle zelenými a lesklými listy, např. S. × simulatrix, S. integra nebo S. foetida.
Druhové zastoupení vrb je velmi široké, stejně tak mnoho kříženců, kteří vznikly jak spontánně, tak rukou člověka je obdivující. Zajímavé je, že využívání těchto druhů je u nás minimální, pokud vůbec nějaké. Přes relativně dobré množitelské vlastnosti by si vrby jako takové zasloužili lepší uplatnění v našich zahradách a parcích.
