Klokoč zpeřený stojí trochu neprávem stranou zájmu jak pěstitelů, tak i ochránců přírody. Slovo klokočí sice lidé znají, ale často nevědí, jak vlastně tato semena vypadají, natož jaký je habitus této rostliny. Jedná se přitom o zajímavou domácí dřevinu, na území České republiky se původně vyskytuje především na jižní Moravě.
České slovo klokoč se odvozuje od slova klokotati, protože zralé tobolky chřestí – klokotají. Také mnohá jména obcí nebo jejich částí jsou od klokoče odvozená, např. Klokoč (u Litoměřic), Klokočí (u Semil, u Hranic na Moravě, u Tišnova), Klokočná (u Říčan a u Benešova), Klokočov (u Chrudimi, u Milevska a u Vítkova na Moravě), Klokočovská Lhotka (u Chrudimi).
Rozšíření druhu
Do čeledi kokočovitých (Staphyleacae) se řadí pět rodů s více než 40 druhy. Rod Staphylea, který se jediný u nás pěstuje, obsahuje 12 klokočů rostoucích v Asii, Severní Americe, Evropě a dokonce i v Peru. U nás se určitě nejčastěji setkáme s klokočem zpeřeným (Staphylea pinnata L.). Tento druh má původní (autochtonní) výskyt ve střední a jihovýchodní Evropě, Malé Asii, na Kavkazu a izolovaně v Sýrii. Nejseverněji ležící lokality jsou ve středním Polsku. Původní je tato dřevina v ČR jen na jižní Moravě na území od Znojma a Brna po Bílé Karpaty, což potvrzují i paleobotanické nálezy již z doby Halštatské.
Na některých přirozených lokalitách v ČR se klokoč udržuje samovolně výsevy, ale jsou to s velkou pravděpodobností místa ovlivněná člověkem, i když v dávné době. Semena byla v minulosti používána na výrobu růženců, náhrdelníků a náramků. Dřevo se cenilo v řezbářství, a tak byl keř dosti často vysazován již od konce 16. století. Můžeme se s ním setkat v širším okolí Polabí a Posázaví. Je uváděn na Střemošinské stráni na Chrudimsku, na vrchu Chotuc u Křince na Nymbursku, na vrchu Oškobrh u Poděbrad, na Pelinách u Chocně, ve Vesecké bažantnice u Jičína, kdysi i na Medníku u Pikovic a jinde.
Celý článek naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 1/2010.
Text a foto RNDr. Jiří Žlebčík, VÚKOZ, v. v. i., Průhonice
