Jaro už je v plném proudu a já sama za sebe musím říct, že mě tato skutečnost až neskonale těší. Jsem totiž rozhodně z těch, jenž preferují teplo před zimou a pohled na zelenající se dřeviny a rostliny v plném květu jim přináší dobrou náladu. Jarní sluneční paprsky ve mě vyvolaly jednu letmou vzpomínku na loňskou cestu do Vídně, o kterou se s vámi chci podělit už delší dobu. Svědčí o tom, že lidé v zemích bývalé západní Evropy jsou ještě pořád „o něco dál“ než my.
Naše cesta probíhala tenkrát bez větších komplikací a byla poměrně příjemná, možná jen trochu dlouhá. Čas jsme si krátili povídáním, jídlem a samozřejmě také pozorováním okolní krajiny. A právě tak jsem osobně získala jednu ze svých zkušeností s tím, co by u nás podle mého názoru ani v nejmenším nemohlo (doufám, že pouze prozatím) fungovat, jakkoli jde o věc velice příjemnou. Představte si pole s nádherným porostem právě rozkvétajících mečíků, kasičku a vedle ní nápis „samoobslužný prodej“. Široko daleko nikde nikdo, a nejspíš ani ta kasička nebyla nijak zvlášť zabezpečená proti odcizení. A to není jediný případ. Podobný princip prodeje s úspěchem funguje nejen v Rakousku či Německu, ale i v dalších státech. Poměrně nedávno jsme v časopise Zahradnictví zveřejnili reportáž o pěstování ovoce v Norsku, kde autoři popisovali v těchto končinách obzvláště populární samoobslužný prodej ovoce. Ze stánku umístěného v blízkosti cest prý lze celkem prodat až dvě tuny třešní. Zboží je zde vystaveno v jednotných obalech tak, aby byla jeho prodejní cena na první pohled zřejmá a pokud by zákazník náhodou neměl drobné a musel platit papírovou bankovkou, najde ve stánku i odemčenou kasičku s drobnými mincemi na rozměnění. Nezní vám to jako z pohádky? Mě tedy rozhodně ano. Moje představy, jak by takové pole s mečíky nebo prodejní stánek plný třešní vypadaly v případě, že by se nacházely na území České republiky už ale pohádku nepřipomínají. Spíš námět na horor. Jako první by nejspíš zmizela kasička, tedy pokud by při zachrastění vykazovala známky plnosti nebo alespoň nějakého obsahu – i když i za prázdnou by člověk možná utržil nějaký drobný peníz ve sběrných surovinách, co říkáte? A kdo by nechtěl ty nádherné červeňoučké třešně úplně zadarmo? Nebo ještě lépe, proč je všechny neprodat kousek dál ve vlastním stánku u silnice podobně jako ty voňavé gladioly? Třeba si nějaký zahrádkář koupí i cibule, aby si je mohl napřesrok vypěstovat sám. A vůbec, ten stánek je pěkně natřený, prkna by se docela hodila domů na kůlnu ...
Možná můj výčet úvah těch, kteří se takto obohacují na práci jiných není úplný anebo ani v nejmenším neodpovídá skutečnosti. Bude to tím, že do hlav takových lidí nevidím a vlastně si vůbec nezvládnu ani domyslet, jak uvažují a proč to vlastně dělají. Sama si nedovedu představit, že bych třeba i v nouzi k něčemu takovému přistoupila já nebo kdokoliv z mé rodiny, přátel či kolegů. Pravděpodobně jste na tom stejně a podobně i vaše okolí včetně kamarádů kolegů a kolegů přátel ani jejich příbuzných. Zkrátka nikde nikdo. Přesto bohužel věřím, že situace, již jsem popsala je v našich českých podmínkách nanejvýš pravděpodobná. Dovolím si vám proto závěrem popřát co nejúspěšnější pěstitelskou sezónu, navíc pokud možno bez těch, kteří by si chtěli na váš úkor přivydělat.
