Vedle hraboše polního náleží hryzec k nejzávažnějším škůdcům v při produkci zemědělských plodin. Nežli přistoupíme k popisu jeho škodlivost zorientujeme se v základních datech o jeho biologii.
Populace hryzce dosud považované za jeden druh, vytvářející dva ekotypy, byly nyní rozděleny na dva samostatné druhy: hryzce vodního a hryzce zemního. Zatímco první z nich je vázán v určité míře na blízkost vody (viz níže), hryzec zemní žije především na horských loukách. Tam může dosáhnout počtu 400 až 500 jedinců na hektar. Je menší a má světlejší, šedou barvu. Na našem území není však výskyt a rozšíření hryzce zemního dosud podrobněji známo a jen velmi málo víme o jeho biologii. Jeho přítomnost je také hůře zjistitelná, protože jeho systém nor a chodeb je uložen hlouběji. V textu se zabýváme převážně hryzcem vodním, o zemních populacích se zmíníme jen okrajově.
Hryzec vodní (Arvicola amphibius)
Je rozšířen hlavně v nížinách kolem vodních toků a stojatých vod, odkud se v době jejích vyšších stavů a zvýšené hladiny spodní vody (většinou v jarním či podzimním období) stěhuje dále od vody, kde hladina spodní vody je hlouběji pod povrchem. Podmínkou jeho přítomnosti je bylinná, většinou pobřežní vegetace. U vodních toků se vyskytuje na úsecích s hlinitými, více než jeden metr vysokými břehy s bahnitým dnem, kde rychlost proudu je nižší než 0,5 m/sec. Má rád místa s podemletým břehem a kde tok vytváří naplaveniny, na nichž zanechává trus a kde vytváří krmné stolečky. Na technicky upravených tocích (zpevněné břehy, napřímený tok s větší rychlostí proudu) většinou chybí. Některé populace žijí na loukách, daleko od vodních toků a stojatých vod. Pro ně je typické, že v místech jejich výskytu je půda jílovitá, nebo alespoň má jílovitou, nepropustnou vrstvu v podloží, čímž jsou vytvořeny podmínky pro výskyt jeho hlavní potravy – vlhkomilných rostlin. Nora hryzce vodního začíná obvykle na linii břehu, odkud míří do svahu. Tvoří ji obvykle dvě chodby, dvě nebo více hnízdních komor, zásobárna a místo k odkládání trusu. Chodby probíhají mělce pod povrchem (rád využívá krtčí chodby), hnízdní komora je v hloubce do 40 cm. Průměr chodeb je cca 7 cm, dlouho užívané chodby mají průměr až 9 cm.
Průměr chodby je menší než u hryzce vodního, většinou pět až sedm centimetrů. Hryzci vytlačují přebytečnou hlínu na povrch mezi vegetaci ve tvaru nenápadných buřtíků. Pokud vytvářejí krtiny, pak je poznáme podle toho, že místo, odkud je hlína na povrch vytlačována, je umístěno excentricky, tedy na okraji krtiny (na rozdíl od krtka).
Hryzec vodní konzumuje pobřežní rostliny, v létě většinou jejich zelené části, na podzim podzemní části. Oblíbenou složku tvoří rákos, šťovík, kopřiva, hluchavka, rdesno, bodlák. Také pro zemní populace jsou ve vegetační době typickou složkou zelené části rostlin, na podzim kořeny a oddenky, nebo hlízovitě ztlustlá stébla. Hryzci si vytvářejí na zimu zásoby potravy. Hryzec vodní se začíná rozmnožovat v nížinách koncem března a končí v září. U březích samic bylo zjištěno 3–11 vyvíjejících se zárodků. Březost trvá 20–22 dnů. Samice zplodí po přezimování čtyři až pět vrhů, roční samice o jede až dva méně. Do jaké míry je rozmnožování zemních populací odchylné není zatím možné posoudit. Na základě rozboru úlovků se jeví celoročně početní převaha samců. V pohlavně aktivní složce populace však převažují samice. Z jedinců, narozených toho roku, vstupují do rozmnožování jen ti, co se narodili z prvních jarních vrhů, ostatní dospívají až po přezimování. Hryzci patří mezi druhy s výrazným kolísáním početnosti. U nížinné populace hryzce vodního byla vypočtena maximální početnost na 400–500 jedinců/ha, u zemních populací byla na alpínských loukách zjištěna vrcholová početnost dokonce téměř 1000 jedinců na hektar. O délce cyklu, resp.o intervalech mezi jednotlivými přemnoženími každého z obou druhů hryzců nemáme z území Evropy zprávy.
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 3/2010.
Text a foto RNDr. Marta Heroldová, Ph.D., Ústav biologie obratlovců, AV ČR, v. v. i., Brno
