Stálezelené keře se těší velké oblibě především pro svoji dekorativní hodnotu, kterou poskytují v průběhu celého roku. Mezi běžně známé stálezelené listnaté dřeviny patří cesmína, bobkovišeň a zimostráz. Méně pěstovanými stálezelenými keři jsou skimmie. Přestože jsou tyto keře velice dekorativní a díky svému malému vzrůstu najdou uplatnění v malých zahradách, nejsou zastoupeny v sortimentu školkařských firem, tak jak by si právem zasloužily.
Skimmie jsou malým rodem s přibližně šesti druhy rostoucími ve východní Asii. Obvykle se jedná o menší keře, subtropická čínská Skimmia arborescens je menší strom dorůstající do výšky 12 m. Listy bývají velké, střídavé, kožovité, jednoduché a celokrajné; jsou krátce řapíkaté. Při rozemnutí voní jako většina rostlin z čeledi routovitých (Rutaceae). Květy jsou drobné, většinou jednopohlavné, bělavé či růžové. Jsou rozlišené na kalich a korunu, obvykle 4–5ti četné. Skládají bohaté vonné laty. Květní pupeny se zakládají již na podzim. Protože jsou obvykle výrazně purpurově zbarvené, zdobí rostlinu po několik měsíců. Nejčastěji pěstovaná Skimmia japonica je dvoudomá, pokud chceme, aby zaplodila, musíme vysadit obě pohlaví. Plody jsou ozdobné červené, někdy až černé peckovice (bobule), u některých kultivarů můžou být bílé či nažloutlé. V plodu bývá 1–5 semen. Na rostlině plody vytrvávají dlouho, někdy až do jara, takže na jedné rostlině můžou být současně plody i květy.
Skimmie jsou mírně jedovaté, celá rostlina obsahuje alkaloidy a další biologicky aktivní látky, například kumariny, triterpeny, isoimperatorin, isomeranzin, meranzin, oxypeucedanin, skimmianin a taraxerol. Rostliny byly používány v lidovém léčitelství jako posilňující a tonizující prostředek a proti nadýmání.
Pěstební podmínky
Skimmiím se daří v lehkých, humózních, kyselých půdách, nejsou vhodné pro vápnité půdy. Neprospívá jim stagnující voda. Jsou vděčné, pokud do půdy přidáme rašelinu. Půdu udržujeme stále mírně vlhká, v období sucha zaléváme. Polohu vybíráme polostinnou, chráněnou před zimním sluncem a v létě před slunečním úpalem. Blednutí a žloutnutí listů je signálem přemíry slunce nebo chudé, vápnité půdy bez obsahu pro rostlinu přijatelného železa. Mladé výsadby chráníme přes zimu chvojím. Abychom ochránili kořeny před mrazem můžeme namulčovat zem v okolí rostlin rašelinou či listím. Na stanovišti obvykle netrpí chorobami ani škůdci.
Semena se sklízejí na podzim, očistí se a stratifikují. Vysévají se na jaře do studeného pařeniště. Odrůdy se množí řízky na konci léta nebo v březnu.
Základ sotimentu
Skimmia japonica (Skimmie japonská). Samčí a samičí rostliny jsou natolik rozdílné, že byly původně popsány jako samostatné druhy – Skimmia oblata pro samičí rostliny a Skimmia fragrans pro rostliny samčí.
Skimmie japonská v příhodných podmínkách dorůstají do výšky až kolem 1,5 m, u nás je obvykle menší. Listy bývají nahloucěné na koncích letorostů, jsou úzce obvejčité či eliptické, 6–12 cm dlouhé. Vonné květy jsou obvykle čtyřčetné. Samičí rostliny mají květenství řidší, stažené, samčí bohaté. V přírodě roste ve východní Asii od Sachalinu po Tajwan a Filipíny.
Skimmia japonica var. repens (syn.: S. repens) se u nás pěstuje poměrně často, je odolnější než původní druh. Jedná se o pomalu rostoucí, plazivý keř z horských poloh Japonska, Sachalinu a Kuril.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 7/2010.
Text a foto RNDr. Pavel Sekerka, Botanický ústav AV ČR, v. v. i., Průhonice
