U cibule kuchyňské (Allium cepa) a to u všech jejich variet, typů a způsobů pěstování (šalotka, jarní, ozimá, ze sazečky, ze semene) je nejčastější a nejzávažnější skládkovou hnilobou krčková hniloba cibule. Jejím původcem je houba Botrytis allii (syn. B. aclada). Typickým projevem choroby je postupné měknutí a hnití cibulí od krčků, což je viditelné především na podélném řezu. Později se povrch cibulí pokrývá šedým povlakem houby, na kterém se ojediněle vytvářejí plochá černá sklerocia. Za sucha cibule mumifikovatí, za vlhka většinou podléhají měkké hnilobě.
Hlavním zdrojem šíření choroby je infikované osivo, z něhož patogen přerůstá do semenáčků, u kterých na děložních listech a na špičkách mladých pravých listů fruktifikuje a odtud se pomocí větru rozšiřuje na okolní rostlinky. Po celou vegetaci patogen přežívá v rostlinách bezpříznakově a napadení se projevuje až v průběhu skladování, pouze v ojedinělých případech se příznaky napadení mohou objevit již těsně před sklizní. V případě cibule pěstované ze sazečky a nebo u šalotky se choroba šíří sadbovým materiálem. Před několika lety základem ochrany bylo moření osiva, popř. moření sazečky. V případě moření osiva to byla ochrana nejen účinná, ale i ekonomická a ekologická. Na 1 hektar cibule pěstované ze semene se spotřebovalo pouze pár gramů přípravků.
Nepřímá preventivní opatření
V současnosti však tehdy registrované a doporučované případky již nejsou povoleny a ani se neprodávají, a proto zbývají jen nepřímá preventivní opatření. Mezi běžně pěstovanými odrůdami nejsou podstatnější rozdíly v náchylnosti, avšak výjimkou jsou všechny běloslupké odrůdy, které jsou velmi náchylné a proto i prakticky neskladovatelné. Cibule vypěstované z přímých výsevů jsou přibližně desetkrát méně napadány krčkovou hnilobou oproti cibulím vypěstovaným ze sazečky. Důležitá je též dostatečná prostorová izolace mezi jednotlivými druhy (cibule kuchyňská a šalotka) a typy (jarní, ozimá, ze semene, ze sazečky). Porosty cibule by nikdy nesmí být přehnojovány dusíkem a případná závlaha by měla být uskutečňována pouze v první polovině vegetace. Důležitý je termín a způsob sklizně. Ideálním termínem sklizně z hlediska skládkových hnilob je doba, kdy přibližně dvě třetiny rostlin má polehlou („zalomenou“) nať, avšak tato je ještě zelená. V našich klimatických podmínkách by nať měla být z cibulí odstraňována až po jejím důkladném zaschnutí. Důvodem je nejen skutečnost, že odstraněním ještě zelené natě vznikají na cibulích vstupní místa pro různé infekce, ale zelená nať slouží i ke snižování obsahu vody v cibulích (je pro ně transpiračním orgánem) a čím je obsah vody v cibulích menší, tím jsou cibule odolnější vůči skládkovým hnilob. Logické je, že sklizeň a veškerá posklizňová manipulace musí být prováděna tak, aby docházelo k minimálnímu mechanickému poškození cibulí. Po sklizni je třeba cibule řádně dosušit a skladovat až po přetřídění. Pro skladování je optimální teplota 0 až 3 °C a vlhkost vzduchu okolo 65 %.
Jen u běloslupkých odrůd cibule kuchyňské a u česneku kuchyňského se občas objeví botryotiniová hniloba cibule, jejímž původcem je houba Botryotinia allii (anamorfa Botrytis byssoidea). Pro tuto hnilobu je typická bohatá tvorba plochých černých sklerocií.
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 12/2010.
Text a foto Ing. Jaroslav Rod, CSc.
