Rod Nepeta sdružuje na 220 morfologicky i ekologicky plastických euroasijských druhů, v zahradní tvorbě stále nedoceněných. Taxony typové sekce Nepeta patří k nejproslulejším: zatímco N. cataria, kdysi nepostradatelná léčivka ze zahrad rychle mizí, nahrazují ji pohlednější N. grandiflora, N. racemosa a N. nepetella s jejich hybridy. Diskutována jsou německá, holandská a kanadská hodnocení, zmíněny pěstební technologie, tabulky komentují okrasnou hodnotu třiceti zahradních odrůd nejpěstovanějších taxonů a poukazují na hodnocení po stránce vitality a růstových vlastností.
Šanty se v posledním čtvrtstoletí těší nebývale rostoucí popularitě, což se brzy odrazilo v překotném rozvoji sortimentů. Možnosti skýtané jejich mnohotvárností a přizpůsobivostí přesto zdaleka vyčerpány nebyly a do budoucna je stále z čeho vybírat: mediterránně eurasijskému rodu Nepeta náleží na 220 stepních, lučních i lesních druhů, často vysokohorských, s nezanedbatelnou okrasnou hodnotou a neúnavným kvetením. Rozdělovány jsou na podkladě morfologických dat až devatenácti sekcím (Budantsev, 1993) – data molekulární (Jamzad & al., 2003) ukazují nicméně na provázání jejich taxonů do takové míry, že z druhů deseti studovaných sekcí bylo možno seskládat nejvýše čtyři přirozené a přitom dobře rozpoznatelné skupiny. Typová sekce Nepeta se zdá být úzce provázána s taxony někdejších sekcí Schizocalyx a Oxynepeta, které ale nejsou pěstovány – ze selektivního pohledu zahradníka zůstává tedy relativně konzistentní.
Původní druhy
Taxony morfologicky i genotypicky velice různorodé (Smolik & al., 2008) typové sekce Nepeta vyhánějí obvykle odspodu větvené stonky z dřevnatějících, hluboko do půdy pronikajících kořenů. Kvítky s krátkými, z kalichů sotva vyčnívajícími trubkami a konkávně prohnutými, hrubě zubatými spodními pysky jsou seskládány ve vrcholících podpíraných krátkými, úzkými, nezřídka šídlovitými listeny; tyto pak bývají seřazeny v řídce klasnatá nebo hroznovitá květenství (Budantsev, 1993). Rostliny jsou nápadně aromatické díky silicím bohatým na caryophyllen, limonen, germacren a pinen, výrazně ale převládají nevábně páchnoucí nepetalaktony (Tucker & Tucker, 1988; Dabiri & Sefidkon, 2003; Kim & al., 2006) s baktericidními účinky, vyhlášené neodolatelnou přitažlivostí pro kočkovité šelmy a repelentními účinky vůči dvoukřídlému hmyzu. Zhruba třicet druhů roste především v mediteránních oblastech.
Nepeta racemosa Lam. (N. mussinii Spreng.) je mnohotvárný druh s poléhavými nebo vzpřímenými výhony, dorůstajícími až půlmetrové výšky. Neveliké, vejčitě okrouhlé, při bázi srdčitě vykrojené listy má vroubkované, hustě šedoplstnaté. Sytě modropurpurové kvítky s kalichy na žilkách i mezi nimi hustě pýřitými jsou až po patnácti seskládány v přeslenech, sdružovaných v řídce klasnatá květenství. Různorodost populací se projevuje i ve skladbě silic, ústící v různou vůni kultivarů od nepříliš příjemné (‘Blue Ice’, ‘Walker’s Low’) po výrazně citronovou (‘Odeur Limon’, ‘Grog’). V perských a tureckých horách vystupuje na kamenitých svazích bezmála k 3000 m výšky.
Nepeta nepetella L. je neméně proměnlivou, hedvábitě plstnatou šantou s poléhavými stonky hodně přes půl metru dlouhými, s listy trojúhle vejčitými, zubatě vykrajovanými s bázemi obvykle uťatými a s růžovými nebo bělavými, purpurově skvrnitými květy s hustě chlupatými kalichy v řídkých květenstvích. Z vysýchavých pyrenejských svahů, kde na vápencích vystupuje k 2200 m výšky, sbíhá do iberských pahorkatin. Blízká Nepeta amethystina Poir. vystupuje do hor ještě výše a s předešlou bývá často spojována, liší se modrými květy a morfologií plodů (Ubera & Valdes, 1983); Oudolfem před lety přihlášená odrůda ‘Porzellan’ náleží nejspíše právě tomuto druhu.
Nepeta grandiflora Bieb. vyhání ze zdřevnatělých kořenů vzpřímené, silně větvené, až metr vysoké výhony s vejčitými, temně zelenými, téměř lysými listy s vroubkovanými okraji a s výraznou nervaturou. Šeříkově modré květy s kalichy protáhlými a mezi žilkami lysými jsou sestaveny v řídkých, jednostranně klasnatých květenstvích. Kavkazský endemit, vystupující na kamenitých svazích do subalpinského stupně a zplaňující v řadě evropských zemí. Některé z odrůd přihlášených ke konci minulého století anglickými a holandskými školkaři (‘Pool Bank’, ‘Wild Cat’) patří k nejrobustnějším šantám v zahradních sortimentech (Hoffmann, 2003).
Nepeta cataria L. je krátkověká trvalka vyhánějící z větvených kořenových hlav přímé stonky nezřídka přes jeden metr vysoké, s trojúhle vejčitými, vroubkovaně pilovitými, oboustranně žláznatě pýřitými, vespod šedoplstnatými listy. Květy s hustě pýřitými kalichy jsou mléčně bílé s purpurově skrnkatými spodními pysky a seskládány jsou v krátkých lichoklasech. I tady byly z typických populací s listy nevábně vonnými vyvedeny odrůdy bohaté limonenem a citronellolem (Kim & al., 2006). Šanta kočičí vyhledává ruderalizovaná stanoviště s výživnými půdami a domácí je nejspíš v mediterrání oblasti, bývala ale pěstována jako rostlina léčivá, kořeninová i medonosná a zdomácněla v řadě evropských i asijských zemí; v čínských horách vystupuje k 2500 m výšky.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 3/2011.