Na území Východních Čech v jabloňovém sadu byl zjištěn v srpnu 2010 hojný výskyt ostnohřbetky ovocné (Stictocephala bisonia, Kopp & Yonke), (Hemiptera, Membracidae). Tento druh škůdce ovocných stromů byl v České republice dosud znám jen z nížinných a pahorkatinných lokalit jižní, střední až severovýchodní Moravy, kde byl roku 2010 obzvlášť početný. Při přemnožení může škodit na ovocných stromech, především ve školkách. Byla popsána morfologie, bionomie a návrhy ochrany proti tomuto novému škůdci.
Ostnohřbetky jsou vývojově mladou skupinou křísů, u kterých se vyvinuly nápadné výrůstky na zádové části předohrudi. Význam těchto výrůstků je jak mimetický, tak zejména slouží jako pasivní obrana proti ptačím predátorům. Živí se sáním rostlinných šťáv, umí dobře skákat a létat. Dospělá ostnohřbetka ovocná, na rozdíl od našich dvou druhů černohnědých a hospodářsky bezvýznamných ostnohřbetek, je barvy světle zelené až žlutozelené s bělavými skvrnami, konce trnů předohrudi jsou rezavě hnědé až černé. Tělo má Stictocephala bisonia robustní a nápadné, sameček dosahuje velikosti 8,5 mm a samička mezi 10 až 10,5 mm. Výrůstek předohrudi kryje hlavu, hruď i celý zadeček shora a velikostí se rovná velikosti celého zbytku těla. Boční trnovité bodce výrůstku jsou velmi ostré a sklerotizované. Při uchopení citelně píchají do rukou. Na celkové váze těla se však tento výrůstek mnoho nepodílí, je zcela vyplněn vzdušným vakem a při vhození do tekutiny vznáší tělo jako bublina. Hlava je trojúhelníková, skrytá, bodací ústrojí je mohutné, očka jsou červená, složené oči šedavé, oválné. Nohy jsou silné, zadní skákavé. Druh dobře létá. Samička má kladélko obzvlášť robustní, šavlovité, kterým nařezává kůru nejvíce tříletých, ale i mladších větviček. Pod lýko a do prostoru mezi kambiem a dřevem klade po obou stranách pět až dvanáct vajíček.
Řezné rány po kladení jsou obvykle 5 až 10 mm dlouhé, čárkovité, úzce rozchlípené, uprostřed nejširší, po stranách v místech uložených vajíček je kůra nepatrně vyboulená. Vajíčka jsou kladena po obou stranách vpichu. Jsou maximálně 2 mm dlouhá, dlouze oválná a zcela ukrytá pod vrstvou kůry. Kůra je poněkud přesahuje. Samička klade průměrně 200 vajíček, může poškodit až 20 větviček. Nejvíce jsou vajíčka kladena ve výšce snadného pozorování lidskými oky – mezi 1,5–2,5 m nad povrchem půdy.
Také larvy této ostnohřbetky jsou zcela nezaměnitelné. Jsou zelené barvy, někdy přecházející až v hnědou, jsou ze stran zploštělé. Na hřbetě jim ve dvou řadách vybíhají poměrně dlouhé větvené ostny, končící chlupem. Na zadečku jsou zakroucené dozadu, na hrudi dopředu. Tělo je dosti hustě vlasovitě ochlupeno, zejména hlava a všechny páry nohou. Na konci zadečku je nápadná dlouhá anální rourka. Larev je pět vzrůstových stupňů.
Vzhledem k značným škodám, které tato ostnohřbetka působí při přemnožení na ovocných stromech, se její bionomií zabývalo značné množství autorů, zejména v jižní Evropě.
Shodou okolností je druh znám v literatuře pod více názvy, nejvíce jako Ceresa bubalus (Fabricius), později jako Stictocephala bubalus. Teprve roku 1977 zjistili Kopp a Yonke, že pod tímto jménem byl původně popsán druh jiný a že ostnohřbetce ovocné náleží jiné, nové jméno Stictocephala bisonia. Vzhledem ke škodlivosti byla o ostnohřbetce ovocné sepsána řada publikací pod všemi těmito jmény.
Rozšíření
Ostnohřbetka ovocná pochází ze Severní Ameriky, kde se vyskytuje od středního Mexika, přes východní státy USA po jižní Kanadu (mezi 15–50° severní zeměpisné šířky). Zavlečení tohoto druhu poprvé zaznamenal Horváth (1912) v Srbsku ve městě Kovin (tehdy Kevevára, distr. Temes-Kubin), do Evropy se však dostala zřejmě vícekrát. Během 1. Světové války se vyskytla i ve Francii (Lallemand, 1920) a do čtyřicátých let 20. století se rozšířila plošně po celé jižní Evropě, severní Africe. Později se postupně šířila do střední a východní Evropy, Zakavkazska, Kazachstánu a Střední Asie. Její migrace po střední Evropě je pomalejší. Na Slovensku byla poprvé nalezena 1972, na Moravě až 1994, a nově v Čechách 2010. Je známa i z Belgie, z Německu ze spolkových zemí Thüringen a Sachsen-Anhalt a nejnověji i z Polska z okolí Varšavy. Rozšíření na Slovensku zpracovali v roce 1998 Okáli a Janský (zjistili tehdy 67 různých výskytišť v 49 faunistických čtvercích), na Moravě Malenovský a Lauterer 2006 (výskyt v 22 faunistických čtvercích). V současné době je na Slovensku i u nás zcela běžná v nížinách Podunajské i Východoslovenské a v teplých předhůřích údolí Váhu, Nitry, Hronu a Slovenského Rudohoří. Na Moravě je zřejmě plošně rozšířena ve všech nížinách, Moravskou Branou po Ostravsko a též v některých teplých předhůřích, do 350 m n. m. V jednom případě se vyskytuje v 570 m n. m. Roku 2010 byl obzvláště hojný a všude tvořil podstatnou část fauny křísů. V Čechách jsme zaznamenali jeho hojný výskyt poprvé v srpnu 2010 v jabloňovém sadu 5 km jihovýchodně od Hořic. Lokalita se nachází v nadmořské výšce 290 m n. m. v řepařské pěstitelské oblasti. Několik jedinců bylo odchyceno 20. 8. 2010 k důkladnějšímu prozkoumání. Dokladový materiál je v Moravském zemském muzeu v Brně. Další dva ojedinělé nálezy z poloruderálních biotopů z území Čech v roce 2010 mimo ovocné stromy připravili k publikaci Lauterer, Malenovský a Špryňar (v tisku).
Kromě Evropy, přední a střední Asie a severní Afriky byl druh zavlečen i na Havajské ostrovy.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 4/2011.
Text RNDr. Pavel Lauterer, foto Luboš Dembický
