S rostoucí oblibou pestrolistých hluchavek je rychle rozšiřován jejich sortiment, vedle již klasických pitulníků (Lamium galeobdolon a L. montanum) je pěstováno na čtyřicet odrůd hluchavky skvrnité (L. maculatum). Přestože jsou zpravidla nabízeny jako balkónové květiny, mnohé odrůdy jsou spolehlivými trvalkami. Review přibližuje nejvýznamnější druhy v kultivaci, pojednává o jejich pěstebních nárocích a produkci kvetoucího zboží, v tabulkách je komentována okrasná hodnota 48 zahradních odrůd nejpěstovanějších taxonů. Diskutována jsou odrůdová hodnocení RHS a chicagské botanické zahrady, poukazující na vitalitu, růstové charakteristiky, pokryvnost kvetení, zdravotní stav a okrasnou hodnotu dvaceti odrůd hluchavek.
Rodu Lamium náleží zhruba čtyřicet druhů rozšířených po celém euroasijském mírném pásmu (Mennema, 1989), jen málo druhů však zasahuje do východoasijských regionů. Fylogenetická radiace byla zřejmě komplikovaná, jakkoli ale data molekulární (Wink, 1995) i palynologická (Abu-Asab & Cantino, 1994) naznačují nejspíš parafyletickou povahu rodu provázaného úzce s jablečníky (Marrubium), dlouhodobé snahy o separaci žlutokvětých taxonů do samostatného rodu Lamiastrum (Galeobdolon) nijak nepodporují – naopak se, s nemalou podporou dat chemotaktických (Alipieva & al., 2003; Yalçin & Kaya, 2006), zdají svědčit o vzájemné příbuznosti taxonů s prohnutými květními trubkami a se sklony k pestrolistosti, bez ohledu na barvu květů, potlačení postranních korunních laloků či odění tyčinek. Tak jako tak, právě tyto pestrolisté hluchavky patří k nejméně náročným, přitom ale po celý rok mimořádně pohledným stínomilným trvalkám a zaslouženě se v posledních letech těší rostoucí popularitě.
Původní druhy a hybridy
Na padesát pěstovaných odrůd pestrolistých hluchavek náleží především třem druhům přisuzovaným tradičně různým podrodům – oběma žlutokvětým pitulníkům a hluchavce skvrnité. U pitulníků bývá ovšem náhled na evropské taxony značně rozdílný – všechny jsou stahovány k jedinému druhu (Endtmann, 1966; Wegmüller, 1971; Mennema, 1989) anebo naopak rozdělovány do tří až pěti druhů (Holub, 1970; Loos, 1997; Rosenbaumová & Suda, 2005). Ojediněle je ještě pěstováno několik nepříliš pohledných odrůd hluchavky bílé a jen málo je známo o podílu hybridů obou posledně zmiňovaných druhů na vzniku moderních kultivarů.
Lamium galeobdolon (L.) L. (Lamiastrum galeobdolon Ehrend., Galeobdolon luteum Huds.) střídá sterilní plazivé výhony s nepřezimujícími vystoupavými květními lodyhami, nesoucími žluté květy po čtyřech až osmi v přeslenech. Listy má pýřité, okrouhle vejčité, vroubkované se stříbřitou kresbou shora. Tetraploidním populacím s kresbou o poznání výraznější a s většími, nápadně přilbicovitými květy bývá přiznáván statut samostatného druhu Lamium argentatum (Smejkal, 1975; Loos, 1997), vznikly ale nejspíš v kultuře, v původních planých formách nejsou známy, množí se pouze vegetativně a isoenzymové analýzy (Rosenbaumová & al., 2004) vykazují nápadnou homogenitu, typickou spíše pro klonované odrůdy. S diploidními populacemi se krom toho někdy kříží za vzniku triploidních hybridů, od diploidních rodičů prakticky nerozpoznatelných (Rosenbaumová & Suda, 2005). Pitulník žlutý kvete od dubna a vyhledává vlhké skeletnaté půdy v habřinách a doubravách severoevropského a středoevropského mezofytika – pomineme-li několik ostrůvkovitě izolovaných lokalit balkánských a kavkazských, probíhá naším a německým územím, kde roste tento druh převážně v pahorkatinách, jižní hranice areálu (Dvořáková, 1965; Schönfelder & Wegmüller, 1975).
Lamium montanum (Pers.) Kabath plazivé stolony nevyvíjí, sterilní výhony, vyvíjené jen u tetraploidních populací, bývají přímé a nepřezimují. Žluté květy jsou na spodním pysku rezavě prokreslené a v přeslenech jsou sestaveny po osmi nebo dvanácti (někdy však až po dvaceti), hrotnatě kopinaté listy s ostře zubatými okraji často zůstávají bez kresby. Typické tetraploidní populace nakvétají od května asi dva týdny po předchozím taxonu, pozdější diploidní alpinská rasa s drobnějšími, bledě žlutými květy na větvených stoncích (nezřídka vyčleňovaná do svébytného druhu Lamium flavidum Herm., z něhož pak je původ hluchavky horské odvozován allopolyploidizací nebo hybridizací s diploidní L. galeobdolon (Dersch, 1964) od června do července. Hluchavka horská upřednostňuje stinnější a vlhčí místa než druh předešlý, roste v lužních lesích, v olšinách a v bučinách, přednostně na vápencích, z nížin do subalpinského stupně hor. Z britských ostrovů proniká přes alpská a balkánská pohoří až do hor íránských.
Lamium maculatum (L.) L. vyhání z plazivých oddenků výběžky podzemní i nadzemní, květonosné lodyhy dorůstají zhruba půlmetrové výšky, vejčité listy s vroubkovanými okraji bývají roztroušeně chlupaté a podpírají lichopřesleny s šesti až dvanácti purpurovými, růžovými nebo bílými květy s temně purpurovou kresbou na spodním pysku. Stříbřitě prokreslené listy lze najít u mnoha planých populací, s opravdu cennými odrůdami s listy téměř po celé ploše šedobíle probarvenými přišli však Beth Chatto (´Beacon Silver´, ´White Nancy´) a Heinz Klose (´Silbergroschen´) teprve v sedmdesátých letech minulého století (Mattern, 1994). Většina odrůd kvete od dubna často až do pozdního léta. Vysokohorské, k vápenatým podkladům vázané populace se svraskalými, purpurově naběhlými listy a většími, měděně rudohnědými květy bývají uváděny jako L. cupreum Schott (Hadač & al., 1980). Jinak je ale hluchavka nachová eurosibiřským geoelementem (Dvořáková, 1963) rostoucím v lužních lesích nebo na ruderalizovaných stanovištích, na podmáčených i dočasně vysýchavých půdách nejrůznějších bonitur z nížiny do podhorského stupně – výše položené lokality bývají jen přechodné, izolované středoasijské populace přesto vystupují až k 2700 m výšky (Li & Hedge, 1994).
Lamium album L. se rozrůstá pouze podzemními výběžky, květonosné lodyhy dorůstají výšky až půlmetrové a její velké vejčité listy s hrubě pilovitými okraji zůstávají bez kresby – jen u několika málo odrůd (´Brightstone Gem´, ´Friday´, ´Goldflake´) bývají žlutozeleně panašované, po letech ale často zvrhávají. Smetanově bílé květy se v přeslenech nejčastěji osmikvětých rozvíjejí od dubna. Hluchavka bílá vyhledává ruderalizovaná, dusíkem bohatá stanoviště po celém mírném eurasijském pásmu od britských po japonské ostrovy, u nás nejvíce v nížinách a pahorkatinách (Dvořáková 1963), na severních svazích tibetských horských masívů sleduje však okraje modřínových a smrkových lesů až k 2400 m nadmořské výšky (Li & Hedge, 1994). Hybridy s hluchavkou skvrnitou kvetou bledě růžově, z osmi poupat v přeslenu vyvíjejí jen po čtyřech nebo pěti květech (Savelsbergh, 1989) a habituelně jsou bližší druhu předešlému; přesévány štěpí do palety purpurových odstínů (Šveřepová, 1965), častěji však zůstávají sterilní. Popsány byly jako Lamium × holsaticum Krause a stejně jako hluchavka skvrnitá upřednostňují vlhká lesní stanoviště. Otázkou zůstává, zda a nakolik se tyto hybridy podílely na vzniku odrůdových sortimentů, zejména u vzrůstných kultivarů připisovaných hluchavce skvrnité.
Výčtem pěstovaných druhů výběr pestrolistých hluchavek ale nekončí: k půvabným, do zahrad nicméně dosud neuvedeným taxonům patří ještě Lamium galactophyllum Boiss., útlá a krátkověká hluchavka bez výběžků, s ledvinitě srdčitými a dvojitě vroubkovanými lodyžními listy, zdobenými při bázi nápadnými mléčně bílými skvrnami. Nepříliš veliké květy má rovněž bílé, někdy s purpurově značenými pysky. Na kamenitých svazích severotureckých hor vystupuje údajně nad 2500 m n.m. a není příliš proměnlivá (Mennema, 1989).
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 6/2011.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
