Profesně pracuji v oboru ovocnářství. Často se setkávám s lidmi, pro které je ovocnářství hlavní zdroj příjmů. Ačkoliv u nás existují i sady na špičkové úrovni, daleko více jich je po stránce ekonomické a pěstitelské v nevyhovujícím stavu. Přes dotace je jejich obměna nedostatečná. Většina problémů podnikatelů v oboru má stejné jmenovatele.
Investiční náročnost, doba návratu investic, související technické vybavení, systém a výše dotací, možnosti a ceny při realizaci sklizně, nedostatečná kapacita tuzemského zpracovatelského průmyslu, systém maloobchodu, vývoj počasí, ochrana sadů atd. Jejich důsledkem je úbytek ploch, na kterých je aplikována produkční výroba ovoce. Ve srovnání podle dat poskytovaných ÚKZÚZ Brno, odborem trvalých kultur v roce 1999 byly v naší zemi tyto výsadby (bez jahodníku a révy vinné určené k produkci stolních hroznů) evidovány na 19 266 ha a v roce 2010 na 17 777,4 ha. V tomto časovém rozpětí se v celkovému propadu prosadila z hlediska růstu ploch většina ze samostatně statisticky evidovaných ovocných druhů – slivoně, třešně, hrušně, rybízy celkově, maliník a ostružiník a ořešák vlašský. Podobně lze sledovat zájem pěstitelů o ostatní v podstatě okrajové ovocné druhy, kdy mnohé z nich ještě v nedávné době se u nás komerčně nepěstovaly. Tato skupina v současnosti zahrnující kdouloň, arónii, jeřáb, borůvku, bez, mandloň, lísku a kaštanovník čítala v roce 1999 v ČR 16 ha. V roce 2010 již jmenované druhy zaujímaly 102 ha, přičemž tyto plochy neobsahují výsadby dalších dvou druhů, které se u nás produkčně pěstují – rakytník a muchovník, avšak data o jejich pěstování nejsou sledována. Přesahují tak společně již výměry některých konvenčních druhů našeho ovocnářství jako jsou ořešák vlašský, maliník a ostružiník nebo angrešt. Význam této skupiny je zatím malý a je něco přes 0,5% celkových výsadeb, ale s více než šesti násobným navýšením v komparaci let 1999 a 2010. V situaci vývoje našeho ovocnářství a jeho systému lze tyto údaje považovat za úspěšné. Zvláště přihlédne-li se ke skutečnosti, že vzhledem k nastavení dotační politiky není možné získat za současného stavu na jmenované okrajové ovocné druhy shodně jako v případě jahodníků a vlašských ořešáků dotační tituly na podporu restrukturalizace sadů v systému integrované produkce ani v ekologickém pěstování. Z uvedených okrajových druhů lze získat dotační titul Podpora pojištění jen na kdouloně a mandloně. Jedním ze zmíněných okrajových druhů s perspektivou pěstování u nás je černý bez.
Základní představení černého bezu
Černý bez (Sambucus nigra) patří spolu s dalšími druhy rodu bezů do čeledi zimolezovitých. Několik druhů bezů v různých částech světa je využitelných k produkci ovoce. Z důvodu obsahových látek v plodech se až na výjimky používají pro potravinářství plody jako zdroj ovoce pro zpracování. Čerstvé plody lze konzumovat například v případě bezu peruánského (Sambucus peruviana). Z druhů bezů, kterým vyhovují pro kultivaci podmínky České republiky lze však prakticky využít pouze domácí bez černý a úzce příbuzný druh bez kanadský (Sambucus canadensis), který je někdy botanicky zařazován jako subvarieta bezu černého. Oba tyto druhy patří mezi rostliny mírného podnebního pásma, zasahující i do subtropických oblastí. Jedná se o rychleji rostoucí opadavé keře, vzácněji stromy. Bez černý je přirozeně rozšířen po území větší části evropského kontinentu. Areál výskytu zasahuje částečně i do severní Afriky a západní Asie. Mezní hranice rozšíření sahají na severu po jižní Finsko, na jihu je tvoří horské oblasti Alžírska a Maroka, na východě západ Íránu, sever Iráku a kavkazský Ázerbájdžán. Na západě je to pak portugalský ostrov Madeira v Atlantiku. Bez kanadský v podobných klimatických podmínkách v podstatě svým rozšířením substituuje bez černý v Kanadě a USA. Bez černý se nevyskytuje v případě evropských zemí pouze na Maltě a Kypru. Na Island byl introdukován, ale pro nedostatečnou délku vegetačního období zde plody nedozrávají. Roste též v mimoevropských částech světa, kde nalézá vyhovující přírodní podmínky. Například v USA, Kanadě, Chile, Argentině, Austrálii, Japonsku, Číně, Koreji a na Novém Zélandu. Z hlediska botanického popisu se jedná o dřevinu s velkou plasticitou z hlediska stanovištního. Přirozeně preferuje teplejší oblasti s dostatečnou délkou vegetačního období a oslunění. Lze se s ním setkat ale i na stanovištích v plném zástinu, kdy tvoří například podrost v lesních kulturách. Půdy mu vyhovují nejlépe humózní, dobře zásobené živinami, zejména dusíkem, spíše neutrální nebo kyselejší chemické reakce. Opět ale se s ním můžeme setkat i na půdách chudých, zdevastovaných lidskou činností s výjimkou trvale zamokřených stanovišť a vysoce zásaditých půd. Pro cílené pěstování ovoce – bezinek je ale důležité množství srážek a jejich rozložení v době vegetace. Černý bez má bohatě větvený kořenový systém, který však obvykle je mělký. Pro zdárný růst a plodnost potřebuje minimální roční srážkový úhrn v našich podmínkách 500 mm s těžištěm jejich výskytu během vegetace. Výnosy a násada květů jsou omezovány dlouhodobými suchy ovlivňujícími půdní zásobu vody. Díky charakteru kořenového systému má černý bez naproti tomu rychlou schopnost příjmu vody a živin. Pouze extrémní srážky v době květu mohou být příčinou sprchávání květů podobně jako velmi intenzivní srážky a vysoká vzdušná vlhkost v kombinaci s vyššími teplotami v době zralosti mnohou negativně ovlivnit kvalitu plodů napadením plísněmi. Černý bez je též citlivý na delší dobu zaplavení půdního krytu. V našich podmínkách není černý bez poškozován zimními mrazy ve dřevě. Fenologická fáze kvetení u černého bezu podle lokality a genotypu v Česku přichází v spíše v druhé polovině května a první dekádě června na základě potřebné sumy efektivních teplot od počátku vegetačního období. V podstatě tak dochází k eliminaci mrazového poškození oboupohlavních květů. Někdy se též vyskytují alternující květy v druhé polovině vegetace. Opylování není závislé na včelách. Květy navštěvuje širší spektrum hmyzu, zejména mouchy. Přes vyskytující se samosprašnost je pro dobré opylení vhodné vysazovat minimálně dvě odrůdy. Násada květů je pravidelná na koncích loňských přírůstků. Vlastnímu kvetení předchází olistění. Zelené části rostlin na počátku vegetace vizuálně netrpí poklesy teplot pod bod mrazu. Vývoj plodů je rychlý a doba potřebná k plnému dozrání je variabilní podle genotypu. V našich podmínkách přichází sklizňová zralost od počátku srpna po první polovinu října. K letnímu ani zimnímu okusu zvěří nedochází. Problematické může být pouze poškození kořenů hraboši v zimním období. Zřídka dochází k výtluku kmenů mladých dřevin srnčí zvěří v jarních měsících. Zvláště při pozdějším zrání působí škody na úrodě ptáci zejména hejna špačků. Z hmyzích škůdců lze uvést zejména mšici bezovou (Aphis sambuci), která se vyskytuje na bezu černém pravidelně, avšak nehostuje na jiných ovocných druzích. Pro vitalitu černého bezu není její výskyt problémový ze stránky sání, ale jako vektoru přenosu virových onemocnění. Viry jsou na bezech poměrně často přítomné, zvláště CMV, ArMV, CLRV a TMV. Pozitivní je však jejich výskyt do podzimních měsíců z hlediska potravy pro predátory, kteří mají možnost vniku více generací během vegetační sezóny a rozšířením hustoty populace pak ovlivňují biologickou ochranu na bázi predátorů i v sousedních pěstebních kulturách. Na dřevinách se též vyskytují jako škůdci někteří roztoči. Plísňové a houbové patogeny (zejména z rodů Alternaria a Fusarium) postihují zejména starší jedince. Z hnilob napadajících plody je nejzávažnější Botrytis cinerea. Nemocí komplexního původu může být symptom vadnutí okolíků – hlavní a vedlejší osy květenství. Podobně jako u většiny ovocných druhů pěstovaných v monokultuře se na zdravotním stavu negativně projevují rozsáhlé kumulované plochy výsadeb. Černý bez patří mezi rostliny s vynikající regenerační schopností a vysokou snadnou výtěžností vegetativního množení.
Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 8/2011.
Text a foto Bc. Jiří Kaplan
