Jednou z mých největších vášní jsou trvalkové záhony. Považuji je za vrchol zahradní tvorby a takový dobře navržený trvalkový záhon je podle mně velké umění. Už při studiu zahradní a krajinné tvorby ve mně vyklíčila touha vytvořit perfektní trvalkový záhon, na který bych mohla být stále pyšná. Aby byl nejen krásný, dekoroval zahradu celou sezónu a splňoval všechny estetické zásady, ale také aby byl něčím originální.
A tak jsem začala pečlivě studovat sortiment a nároky trvalek v domnění, že to je ta cesta, která mi usnadní dosažení vysněného cíle. Plán byl jasný. Ten dokonalý záhon bude na naší zahradě a já se jím každý den budu kochat s patřičnou pýchou nad svou genialitou. Ale pýcha předchází pád a cosi se zvrtlo. Totálně jsem propadla všem těm krokusům, narcisům, tařicím, kakostům, gaurám ... a hlavně bylinkám. Aha, tudy cesta nevede. Budu se muset opřít o formu, dát tomu všemu jasný koncept. Rozhodnutí – zahrada bude ve stylu provence. Začínám se soustředit na bylinky. Už při nakupování prvních krasavic se bohužel situace opět komplikuje. Nabídka je širší než se předpokládalo a vzniká potřeba pořídit si kompletní sortiment. Kromě většího odlehčení peněženky než bylo v plánu vyvstávají obavy, aby se z jasného konceptu nestala sbírková záležitost. Po důkladném zvážení co opravdu potřebuji a čeho se s těžkým srdcem vzdám, se vydávám na další nákup. Vcházím do svého oblíbeného zahradnictví směr sekce bylinek a v prvních několika sekundách mizí veškerá předsevzetí v nedohlednu. Jak je možné, že od poslední návštěvy stihli zase vyšlechtit nové kultivary, které zcela evidentně potřebuji? V euforii nad tou krásou absolutně ztrácím hlavu. Nákup sotva unesu, ale mé srdce plesá blahem, a tak se s infantilním výrazem dítěte, které po urputném boji získalo své vytoužené lízátko odebírám k domovu. Později se mi můj čin rozleží v hlavě a začínám nad sebou pochybovat. U kafe s kamarádkou, která je zase pro změnu „pivoňková“ zjišťuji, že tento boj nesvádím jen já, což mě dost uklidňuje. Vášnivý rozhovor o květinách, kde je sehnat a jaké jsme kde viděly novinky nebere konce. Číšník marně hledá pár sekund, kdy se rozhovor přeruší, aby se mohl zeptat, jestli ještě něco nepotřebujeme. Po osvěžujícím setkání, kdy jsem se mimo jiné přesvědčila, že nepotřebuji lékařskou pomoc, zapínám počítač a prohlížím si na internetu nové tipy od slečny „pivoňkové“. Koncem léta se rozjíždím na školkařské veletrhy, kde vám s velkou slávou představí novinky pro příští rok. Shromažďuji materiály, vracím se s kufrem o tři kila těžším, přestože jsem brala opravdu jen to nejnutnější.
Manžel už rezignoval a se značnou dávkou tolerance k mé vášni, provází návštěvy kolem našich bylinkových záhonů se slovy „Máme tady všechno.“ Jenže já vím, že ještě všechno nemáme. Boj sama se sebou je u konce, svou vášeň jsem přijala jako součást mého já. A vysněný záhon? Stále se nachází ve fázi návrhu. Jednou na něj dojde, jen mu ještě musím dát tu správnou formu.
Daniela Urešová
