Souhrn
Rodu Epimedium náleží na šedesát druhů s čínsko-japonským a mediterránním rozšířením, členěných do několika sekcí ve dvou nepříliš přirozených podrodech. Mnohé jsou cennými půdopokryvnými rostlinami do stinných partií s nízkými nároky. První část přehledu poukazuje na mediterránní taxony skupin Epimedium a Rhizophyllum spolu s jim blízkými japonskými druhy sekce Macroceras; čtyřiaosmdesát jejich odrůd je přiblíženo v tabulkách a poukázáno je na americká a německá hodnocení jejich kvalit z hlediska krajinářského využití a uplatnění v zahradách.
Po oddělení severoamerických taxonů, podržujících ještě trojčetné květy, do samostatného rodu Vancouveria, mají už všechny škornice dimerní květy s vícekruhou (jak je to ostatně u čeledi dřišťálovitých obvyklé) a velmi pohlednou stavbou. První dva kruhy protistojných sepalů jsou sotva patrné a záhy opadávají; dva další, o poznání větší a trvalejší, bývají korunovitě zabarveny a chrání opět dva kruhy vstřícných, nápadně ostruhatých petalů s medníky. Také tyčinky jsou po dvou sdruženy ve dvou kruzích a květy, dosahující někdy velikosti dětské dlaně, se tak zdají být čtyřčetnými. Neméně ozdobné je i vícekrát peřené, nezřídka stálezelené olistění přebarvující do bronzových či červených odstínů, a přičteme-li nevídanou přizpůsobivost nedostatku vody i světla, nepřekvapí, že si škornice mezi pěstiteli získávají řady nadšených příznivců.
Po objevech celé řady nových čínských druhů v posledních dvou desetiletích náleží rodu Epimedium téměř šedesát druhů, členěných tradičně dle povahy nektarií do sekcí Macroceras a Microceras (Morren & Decaisne, 1834), nebo dle olistění květonosných stonků do sekcí Gymnocaulon a Phyllocaulon (Franchet, 1886); prvky obou systémů pak nesla revize vycházející z Morrenova členění dle typu nektarií, nadto ale oddělující druhy s bezlistými stonky do sekce Rhizophyllum (Fischer & Meyer, 1846). Monograf rodu W.T. Stearn (2002) nedávno pak spojil japonské druhy sekce Macroceras se škornicemi čínskými i mediterránními (seskupenými zde v sekcích Polyphyllon, Diphyllon a Epimedium) do podrodu Epimedium, skupině Rhizophyllum však přiznal statut samostatného podrodu. Zatímco na úrovni sekcí je takový náhled dobře podložen daty morfologickými (Ying, 2002), cytologickými (Takahashi, 1989; Zhang & al., 2008; Ying & al., 2011) i molekulárními (Sun & al., 2005; Zhang & al., 2007), tatáž data současně poukazují na polyfyletickou povahu nepřirozeně seskládaného podrodu Epimedium. Odhlédneme-li od izolované pozice monotypické himálajské sekce Polyphyllon, evidentně sesterské všem ostatním škornicím, zdají se být tyto stále ještě různorodou skupinou, sdružující v jedné větvi všechny škornice japonské a mediterránní (včetně zmíněné skupiny Rhizophyllum!), ve druhé pak zbývající druhy západočínské.
Druhy skupiny Rhizophyllum
Škornice separované nedávno do samostatného podrodu Rhizophyllum (Stearn, 2002) mají květy v nevětvených hroznech na bezlistých stvolech žluté, se silně redukovanými petaly vybíhajícími v kratičce ostruhaté medníky. Uznávány jsou obvykle jen dva druhy ze suchých lesů maloasijského a severoafrického Mediterránu. Rychle se rozrůstají, mají stálezelené, v zimě často do temně purpurových odstínů přebarvující olistění a patří k nejodolnějším a přitom velmi působivým půdopokryvným trvalkám.
Epimedium pinnatum Fisch.ex DC. vyhání z dlouhých plazivých oddenků stálezelené listy zpeřené v pět nebo více hrotnatě vejčitých, drobně osténkatě pilovitých, olysávajících, temně zelených, v zimě téměř purpurově černých lístečků. Květy s okrouhle vejčitými sepaly bývají zářivě žluté, s oranžovými ostruhami a zelenými prašníky; v zahradách běžnější populace ze západní části areálu, rozšiřované pod jménem E. colchicum Hort.Maund, mají ale sírově žluté květy s hnědými ostruhami a žlutými prašníky. Roste v přímořských borových lesích kavkazského předhůří do 800 m výšky.
Epimedium perralderianum Coss. je podobné předešlému, listy má však pouze třídílné s lístečky hrubě zubatými a výrazně osténkatými, zpravidla se světlejší nervaturou. Zářivě žluté květy mají hnědé ostruhy a žluté prašníky. Na svazích alžírských hor vystupuje v cedrových a dubových lesích do 1500 m nadmořské výšky. Hybridy obou druhů jsou v zahradách rozšiřovány pod jménem E. ×perralchicum Stearn.
Druhy typové skupiny Epimedium
Oba druhy sekce Epimedium jsou rovněž mediterránního původu a podle molekulárních dat (Nakai & al., 1996; Sun & al., 2005; Zhang & al., 2007) se zdají být předešlé skupině sesterskými. Rychle se rozrůstají prostřednictvím plazivých oddenků a na stoncích, nesoucích žláznatá a latnatě větvená květenství, mívají po jediném dvakrát ternátně peřeném listu. Květy mají žluté a téměř bezčepelné petaly s ostruhami stěží dorůstajícími délky konkávních a zpravidla purpurových vnitřních sepalů.
Epimedium alpinum L. dorůstá zhruba čtvrtmetrové výšky a má listy dvakrát zpeřené v devět hrotnatě vejčitých a v mládí často červeně lemovaných lístečků. Květy mají bledě žluté petaly kryté o málo delšími purpurovými sepaly, nejsou ale příliš veliké a žláznatá květenství často zůstávají vnořena mezi listy. Roste v alpských a balkánských horských bučinách do 1500 m výšky. V řadě hodnotných odrůd jsou množeny zejména jeho ozdobnější hybridy s E. grandiflorum, E. pinnatum a s druhem následujícím.
Epimedium pubigerum (DC.) Morren bývá vzrůstnější, s listy rovněž dvakrát ternátně peřenými. Žláznatě lepkavá květenství sestávají sice jen z drobných kvítků s bílými nebo bledě růžovými vnitřními sepaly, starší dřevnatějící trsy jsou ale mimořádně přizpůsobivé nedostatku vody. Roste v anatolských habřinách a bučinách do 600 m n.m.
Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
Článek byl odborně recenzován.
Seznam použité literatury je k dispozici u autora a redakce časopisu.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 5/2012
