V možnostech úprav malých a rozsáhlých ploch zeleně je rozdíl, který je dán nejen technickými možnostmi používaných dřevin. V této části prozkoumáme některé myšlenky historických koncepcí.
Úprava by sice měla odpovídat místním podmínkám, jednotnému výtvarnému stylu vesnice nebo obce. Lze zvážit jisté možnosti a jejich dopady. Jsou-li okolní pozemky upraveny formálně a vy zvolíte přírodnější úpravu, bude odlišnost přitahovat pozornost. Pozornost v lokalitě, kde je méně podnětů, by mohla nabýt až nepříjemné podoby. Zde je na místě si uvědomit, jak se majitel chce prezentovat okolí a co podle metodik lze použít.
Například jehličnany (včetně tisů a jalovců) jsou ve městech a na vesnici odborníky považovány za nešvar, z hlediska historické neopodstatněnosti ( Jana Vozábalová 2006 ) a vazeb na okolní krajinu, tradice a historii. (Adam Baroš 2014). Výsadby doporučených lip, pustorylů a zlatic lze skutečně pozorovat v mnoha vesnicích východní Evropy. Přirozená pestrost a výtvarná rozmanitost předzahrádek a zahrad je bohatstvím, které by mělo být oceněno. Různorodé předzahrádky jsou galeriemi ulic měst i vesnic. Dělají z homogenní zástavby domov.
Historické asijské zahrady a stavby jsou považovány za modernistické, strohé, některé se pro odlišnou symboliku do evropského prostředí vyloženě nehodí. Přitom často jde o hluboce poetické, malebné, epické kompozice a prvky. Výrazové prostředky stylu zde byly pro zcela malé zahrady vytvářeny dlouhodobě a mají široké možnosti kombinací. Dobře provedeny jsou i po třech stoletích v Evropě stále exotickou inovací a osvěžením.
Stejně jako u evropských protějšků je náboženství ozdobou a červenou nití díla, ale výtvarná podstata pracuje s mnoha dalšími znaky. S vynikajícími výsledky je možné asijské styly a výtvarné poznatky aplikovat na úrovni principů nebo pracovat s jejich metodami tvorby a představami. Výsadby jsou spíše jednoduché, z několika málo vhodných druhů, často tvarované. Pokud rozdělíme obvyklé asijské kompozice podle typických znaků, najdeme množství typů a stylů, už jen těch japonských.
Další popis se tedy týká klasické japonské zahrady, jak ji nejspíše zná většina Evropanů (Čisen-kaijú-šiki). Měla by obsahovat vyvýšenou část a vodní prvek, představující často vodní tok. Který lze jen symbolizovat. Vyvýšenou část terénu lze a je vhodné imitovat vyššími dřevinami, protože přestože má mytickém zdůvodnění, jde o výtvarně vhodnou část díla, pozadí. Používané rostliny mají v asijských kulturách specifickou symboliku. Představují však i krátkodobé efekty, pro které jsou ceněny.
Nostalgie, pomíjivost a další emoce jsou důležitým zdrojem krásy v japonské zahradě. Lze popisovat skupiny kamenů a jejich postavení, ale mytologie jen doplňuje výtvarnou podstatu vhodnou legendou. Přestože je na jedné straně ceněna přirozenost, pokora a skromnost, mezi oblíbené japonské rostliny patřily deformované, plnokvěté, pestré formy rostlin a rarity. Mohou být v určitých výsadbách použity. Byly ceněny pro svoji vzácnost a neobvyklost bohatší vrstvou obyvatel.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 7/2024*
Text a foto: Bc. Miroslav Sedláček, Brno
Seznam použité literatury je k dispozici u autora.
