Rod Persicaria se stal oblíbeným zejména pro dlouhou dobu kvetení, bujný růst, bezproblémové pěstování (obvykle netrpí žádnými chorobami ani škůdci) a přizpůsobivost. Pomalu se mění pohled na rdesno jako neúmorný plevel, ačkoli obezřetnost je na místě.
Několik druhů rodu Persicaria opravdu může být na obtíž až lehce invazní – např. P. polystachya (syn. P. wallichii), ale většina zahradních kultivarů je šlechtěna s ohledem na neinvaznost. V zahradní kultuře je používáno zhruba 17 druhů.
Velká většina druhů rodu Persicaria pochází z oblasti Himálaje a dále na východ. Rostou zde na vlhkých travnatých nebo zalesněných stanovištích. I proto jim nejlépe vyhovuje vlhčí živná půda, optimálně nevysychající v létě a plné slunce či polostín. Některé druhy jsou velmi adaptabilní, zejména P. amplexicaulis. Snese občasné přísušky i krátkodobé zabahnění. Je vhodná do dešťových záhonů nebo lokalit s těžkou jílovitou půdou. Také P. x fennica (syn. P. polymorpha) toleruje sušší půdy než většina rdesen.
Obecně jsou rdesna středně velké trvalky s poměrně hrubou texturou, takže se hodí spíše do větších a divočejších kompozic, a i díky svému bujnému růstu výborně tvoří plošné výsadby. Zejména větší druhy se dobře kombinují s okrasnými trávami.*
Text a foto
Český spolek perenářů
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 8/2023.
