Již ukončený projekt NAKI se zabýval okrasným zahradnictvím a zahradně-architektonickou tvorbou v letech 1939–1989. Jedním ze sledovaných aspektů byla také péče o historické zahrady a parky, které se podle zákona staly v roce 1958 kulturními památkami. Z tohoto titulu se jejich využívání, péče a obnovné zásahy měly řídit doporučeními příslušných odborných organizací. Většinou erudovaný přístup pracovníků památkové péče a projektantů však narážel na nedostatek pracovních sil, materiálních prostředků i nepochopení hodnoty těchto památek společností. Jejich osud byl často závislý více na osobním nasazení jednotlivců než na státním systému.
Památky zahradního umění, jako velmi specifická živá umělecká díla, jsou závislé na kvalitní, kontinuální odborné péči. Společenské změny vyvolané druhou světovou válkou i poválečným vývojem na území našeho státu představovaly pro uchování jejich hodnot i samotné existence velmi náročné období. Změna funkce většiny z nich i problematické hospodářské poměry státu představovaly stálé nebezpečí pro jejich hmotnou podstavu a výrazně ztěžovaly kvalitní péči. Naše země nepostrádala odborníky uznávané i v mezinárodním měřítku, kvalita předprojektové i projektové přípravy a metodické pomoci správcům byla obecně na dobré úrovni, ale chyběly prostředky k realizaci potřebné péče.
Stejně jako u jiných památek se do péče o ně propisovaly různé názory a metody používané památkovou péčí. Vzhledem k praktické absenci centrálního metodického vedení státní památkové péče vždy velmi záviselo jak na osobnosti architekta, tak konkrétního pracovníka památkové péče, jaký postup byl zvolen. Již těsně po válce se prosadil při péči o PAZU především příklon k renovační metodě, a to i v případě, kdy existovaly podmínky pro realizaci metody syntetické. Již B. Štorm neváhal navrhovat zcela soudobé úpravy nádvoří zámků bez ohledu na jejich dochovaný stav. Většina dalších architektů šla po celou druhou polovinu 20. století v jeho šlépějích. Od 70. let docházelo i díky vlivu mezinárodního výboru pro historické zahrady a krajinu ICOMOS k příklonu odborné veřejnosti spíše k čistě konzervačním či restitučním metodám, tedy k syntetickému pohledu na PAZU. Tento přístup byl upřednostněn v tzv. Florentské chartě z roku 1981. Její uplatnění v památkové praxi se však podařilo více prosadit až v 21. století.
Nedostatečně účinná byla ve sledovaném období propagace a prezentace hodnot PAZU s cílem vyvolat intenzivnější veřejný zájem o jejich praktickou, nikoli jen institucionální ochranu. Problémy, na které narážely snahy o kvalitní péči o památky zahradního umění v minulosti, v mnohých aspektech přetrvávají do dnešních dnů.
Text Ing. Lenka Křesadlová Ph.D.,
Výzkumný ústav geologický, topografický a kartografický, v. v. i., Zdiby
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 5/2023.
