V předchozím díle jsme si čtenáře dovolili stručně uvést do celé problematiky školkařství, jakož i jeho počátků, a to ve všech možných oblastech tohoto náročného odvětví. Řekli jsme si také něco málo o období od prvních zmínek do doby Karla IV.
V dnešním, v pořadí již druhém díle, pokračujeme po časové linii dále. Povíme si o dalším vývoji školkařství v následující etapě jeho existence, abychom se též na chvíli pozastavili i nad významnými osobnostmi, které se zasloužily o rozkvět školkařství u nás.
V předchozím díle již zmíněný prof. Chaloupecký naznačuje, že k největšímu rozkvětu dospělo naše zahradnictví až v 16. a částečně 17. století, před třicetiletou válkou. A proč? Zřejmě i díky tomu, že české panstvo se stěhovalo z, pro tu dobu již starých a nepohodlných hradů, do nových zámků, zvyšujících pohodlí a úroveň společenského života na úkor dosavadních hradů, vystavěných pro vojenské účely. K takovým zámkům náležely velmi často i přiléhající zahrady a štěpnice. V roce 1558
byla též vydána (tentokrát v Olomouci) další z publikací – Knížka o štěpování. Z ní uvádíme citát: „Zahrady některé samými toliko štěpy, jiné toliko bylinami a některé dvojím spolu posázeny bývají“.
Jiří Vratislav z Mitrovic (zemřel roku 1603) pátral po roubech ke štěpování a doslova napsal: „Nechť se to tak opatří, aby mi neoschly, a při každejch cedulka, jak který rouby sou, aby se věděti mohlo, ať se přiváže.“
Text
Ing. Antonín Muška,
Brno
Foto NĚMEC B., 1955: Dějiny ovocnictví. Praha, Československá akademie věd, 277 s.
Přehled použité literatury je k dispozici u autora.
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 4/2022*
