Sušší regiony severoamerického středozápadu – polopouště, pelyňkové stepi a krátkostébelné prérie představují místa mimořádné druhové diverzity rostlin. Mnohé z těchto druhů si našly cestu i do evropské zahradní tvorby a představují velmi významnou část sortimentu, jež našel využití zejména v dynamických bylinných společenstvech a výsadbách s minimálními nároky na závlahu. Zahradnický rozvoj tohoto sortimentu není zdaleka uzavřen a i v současnosti se díky pěstitelské i šlechtitelské práci amerických kolegů dostávají mezi perspektivní zahradnické rostliny stále nové druhy i odrůdy.
Některé z nich budou představeny i v těchto článcích. První z nich bude věnován druhům pěstovaným v expozici severoamerické polopouště v Botanické zahradě hl. m. Prahy.
O expozici
Tato expozice začala být budována v 70. letech 20. stol. a jejím základem byl (a je) sortiment zimovzdorných kaktusů, zejména rodu Opuntia a Cylindropuntia. Z větších bylin pak dominují zimovzdorné juky. Plocha byla postupně doplňována o skalky a kamenité výchozy osazované převážně nižšími trvalkami a skalničkami. V současnosti je zde pěstováno několik stovek druhů skalniček, trvalek i polokeřů, z nich mnohé mají značný potenciál pro rozšíření běžného zahradnického sortimentu právě s ohledem na velkou odolnost vůči suchu. Celá plocha polopouštní expozice je totiž značně kamenitá, s naprostou převahou více či méně hrubého štěrku, křemenných valounků i velkých kamenů s minimem organického podílu v půdě. Je tedy mimořádně dobře drenážovaná a rostliny se zde (kromě doby bezprostředně po výsadbě do zakořenění) až na naprosté výjimky nezavlažují. Nejefektnějším obdobím, kdy je většina rostlin v expozici severoamerické polopouště v květu, jsou měsíce květen, červen a červenec.
Atraktivní trvalky
K vidění jsou zde například stálezelené polokeřovité dračíky (Penstemon), zejména podrod Dasanthera (P. fruticosus, P. davidsonii aj), kterým byl věnován celý článek v loňském ročníku Zahradnictví. Mimo tyto polokeřovité druhy jsou zde ale i bylinní zástupci tohoto mimořádně početného rodu, popř. takové, které tvoří pouze silně zkrácenou dřevnatějící bázi. K dobře rostoucím patří např. P. strictus, P. cardinalis, P. hirsutus (ten se i sám dobře přesévá), P. digitalis, P. laricifolius aj. Velmi efektní, byť spíše krátkověký je pak P. cobaea. Obecně jsou dračíky, které tvoří bazální listové růžice vyrůstající z dřevnatějící, silně zkrácené báze, spíše krátkověké a je dobré je nechat přesévat, popř. sklízet semena a vysévat je ve skleníku či pařeništi. Možné je i množení řízkováním listových růžic s bází, popř. u některých druhů i stonkových řízků (P. cobaea).*
Text a foto Ing. Petr Hanzelka, Ph.D., kurátor sbírek trvalek a okrasných trav, Botanická zahrada hl. m. Prahy
Celý článek naleznete v časopisu Zahradnictví č. 2/2022 s tématem měsíce Květinářství a školkařství.
