V roce 2020 po mimořádně teplém zimním období, došlo v průběhu kvetení a po odkvětu k výraznému poklesu nočních teplot a tím k mrazovému poškození plůdků. V průběhu sklizňové zralosti byly vydatné srážky, jež vyvolaly silnou reakci spojenou s praskání plodů. Byla hodnocena odolnost odrůdy třešní k praskání a bohatosti násady plodů resp. výše sklizně. Byly vybrány některé odrůdy s významně nízkým stupněm praskání plodů např. Oktavia, Linda, Silvia, Regina, Sunburst, Stark Hardy Giant, Ladzanská, Žalanka, Velká černá chrupka a další. Přes mrazové poškození a chladné počasí v průběhu kvetení velká násada plodů byla zaznamenána u odrůd: Oktavia, Linda, Ladzanská, Valeska, Vista, Žalanka a Rebekka. Byly navrženy některé genotypy pro tržní pěstování, pro šlechtění a pro extenzivní pěstování v krajině.
Praskaní plodů vlivem deště je problém při pěstování třešní po celém světě. Tento výskyt často představuje limitující faktor úspěšné produkce a vyžaduje dodatečné náklady na výstavbu nakrytých výsadeb. Popraskané plody nejsou vhodné pro tržní využití a jsou citlivé na výskyt moniliové hniloby plodů. Ekonomické ztráty jsou velmi vysoké, jelikož v některých letech mohou popraskané plody představovat až 90% výskyt.
Jednotlivé odrůdy projevují rozdílnou náchylnost i tip praskání. Většina odrůd praská na vrcholu plodů. To se vysvětluje gradientem koncentrace cukrů, která klesá od stopky plodů. Mezi hlavní faktory, které ovlivňují praskání plodů jsou velikost plodů, jejich pevnost, anatomická stavba pokožky, vlastnosti kutikuly, velikost a hustota průduchů, osmotická koncentrace buněčné šťávy, vývojová fáze plodů. Kromě uvedených příčin ovlivňují také praskání plodů činitelé vnějšího prostředí jako je množství a trvání srážek a teplota.
Zdá se, že větší plody jsou více citlivé než drobnější. Christensen (1975) poukázal na to, že větší plody stejné odrůdy praskají více než menší. Plody ze stromů, které jsou více zaplozené méně praskají, což se dá vysvětlit menší velikostí plodů.
U pevnosti plodů obecně platí, že plody s větší pevností jsou citlivější na praskání než odrůdy měkčí. Yamaguchi et al. (2002) zjistili kladnou korelaci mezi praskáním a pevností dužniny, přesto existují výjimky jako jsou Regina a Lapins, které mají pevnou dužninu a jsou málo citlivé na praskání. Dále stejní autoři zjistili kladnou korelaci mezi velikostí buněk epidermu a stupněm praskání plodů. Nejsilnější korelace byla u buněk, které se nacházejí na vrcholu plodů. Pokud je osmotická koncentrace šťávy buněk větší dochází k silnějšímu praskání. Christensen (1973) popisuje největší citlivost na praskání v období 10–25 dni před sklizní v závislosti od odrůdy a zvětšuje se do období optimální sklizňové zralosti. Z pohledu faktorů prostředí bylo zjištěno, že na praskání jsou plody nejcitlivější z rána, kdy je největší turgor plodů a významně se zmenšuje v průběhu dne, je-li den bez srážek. Na druhé straně faktory, které snižují transpiraci, jako je vysoká relativní vlhkost vzduchu, bezvětří, zvětšují výskyt praskání. Tak jako většina biologických procesů je i citlivost na praskání plodů třešní velmi ovlivněna ročníkem a stanovištěm. Mnoho autorů uvádí jako málo citlivé odrůdy na praskání: Lapins, Annabela, Linda, Oktavia, Ferovia, Regina, Sam, Stark Hardy Giant, Kristin, Hudson, Germesdorfská, Hedelfingenská, Riversova raná atd.
Citlivostí k praskání třešní se zabývali Milatovič a Djurovič (2010), kdy stanovili index praskání laboratorně a na jehož základě rozdělili citlivost odrůd do čtyř skupin:
1. málo citlivé – Sue, Černá,
2. mírně citlivé – Lapins, Suvenir, Stark Hardy Giant, Imperator francis, Kordia, Regina, Early Lory
3. citlivé – Stela, Droganova žlutá, Van, Vega, Summit, Asenova raná, Sunburst, Peny, Silvia
4. velmi citlivé – Bing, Primavera, Lyonská raná, Merchant, Skeena, Christaline
Opatření vedoucí k snížení či odstranění praskání se nabízí nejen v oblasti výběru odrůd ale odstranění srážkové vody z plodů pomocí proudu vzduchu postřikovači, helikoptérami, ovšem často nejsou tyto metody příliš efektivní a navíc drahé. Dále je to nakrývání výsadeb foliemi, plastovými tunely s různou šířkou a pokrytím více řad apod. K chemicky aktivním látkám, které snižují praskání plodů můžeme zařadit minerální soli vápníku, hliníku, mědi, železa, bóru atd. Nejvíce se využívá chlorid vápníku, hydroxid, nitrát či acetát vápníku s tím, že vápník zpevní stěny buněk epidermu, sníží osmotický potenciál a sníží propustnost kutikuly pro vodu.*
Text prof. Dr. Ing. Boris Krška, VŠÚO Holovousy s. r. o.
Foto: J. Sedlák
Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 12/2021.
