Zeleň malých měst

Malé město je citlivým, jedinečným a uzavřeným organismem, postrádá anonymitu, lidé se znají mezi sebou a znají své okolí. Ještě jsou zde patrné známky patriotismu a snaha dodržovat tradice. K jasně vymezeným plochám zeleně v historickém centru měst se v minulosti přidala nejasně strukturovaná zeleň sídlištní. Správa zeleně v malých městech a obcích je v nelehké situaci a často nemá patřičné odborné zázemí – bývá jí pověřen jediný pracovník a někdy ji vykonává i jako součást jiné funkce. Tolik výchozí situace.

Plochy veřejné zeleně ve městech jsou obecně spíše zčásti vyhovující či nevyhovující. V zastavěných částech sídel je jednou z mála možností regenerace zeleně využití stávajících, v současnosti nefunkčních ploch, které jsou svými parametry a polohou po úpravách schopny poskytnout podmínky pro krátkodobou rekreaci. Na příkladu tří středočeských měst – Benátek nad Jizerou, Lysé nad Labem a Úval u Prahy je možno současnou úroveň ploch veřejné zeleně dobře dokumentovat.
Stav veřejné zeleně
Na základě vyhodnocených průzkumů byly plochy zeleně (parky, menší parkově upravené plochy, zeleň obytné zástavby) rozděleny do tří kategorií podle současného stavu a potřeby úprav (viz diagram):
1. vyhovující
2. zčásti vyhovující, se závadami/nutné dílčí změny
3. nevyhovující/nutná celková změna
Za vyhovující lze považovat současný stav pouze u 2 % ze sledovaných 33 ha veřejné zeleně. Jako zčásti vyhovující bylo hodnoceno 49 % celkové rozlohy. Z potřebných úprav lze v takových případech doporučit například probírku porostů, odstranění nevhodných dosadeb, doplnění keřových skupin, odclonění rušné komunikace, rekonstrukce povrchu zpevněných ploch a cestní sítě, dovybavení nebo náhradu stávajícího vybavení lavičkami nebo dětskými herními prvky. U kategorie nevyhovujících ploch (49 %) jsou nezbytné zásadní změny koncepce, funkční náplně a provozu. Většinou je nutný projekt rekonstrukce. Nejčastějšími závadami je špatné provozní řešení, nevyjasněná funkce plochy, sortiment dřevin neodpovídající danému prostředí a stanovištním podmínkám, nevhodná struktura porostů.
Porosty na sledovaných plochách byly z 54 % ve věkové kategorii 10 – 40 let, 37 % bylo starších 40 let a nové výsadby do 10 let tvořily 9 % sledovaného vzorku. Průměrná sadovnická hodnota porostů dřevin byla zjištěna u 74 % sledovaných ploch zeleně, velmi hodnotné porosty se nacházely na devíti procentech ploch a 17 % tvořily plochy s dřevinami podprůměrné hodnoty. Z hlediska druhového složení byly nejčetněji zastoupenými dřevinami Betula verrucosa (12 %), Pinus sylvestris (10 %), Tilia cordata (8 %), Picea pungens (6 %), Tilia platyphyllos (5 %) a Pinus nigra (5 %) (viz graf).
Využití brownfields
Plošnou rezervou pro veřejnou zeleň v hodnocených městech by mohly být dříve využívané, ale nyní částečně využívané či opuštěné plochy (brownfields). Podle možnosti znovuvyužití jsme v rámci hodnocení brownfields rozdělili do tří kategorií:
 I. kategorie – v současnosti nevyužité plochy (celkem 18 ha),
 II. kategorie – v současnosti částečně využité plochy (celkem 58 ha),
 III. kategorie – v současnosti nevhodně využité plochy (celkem 12 ha).
Plochy I. kategorie mají šanci být využity jako první a města by se měla soustředit na plochy II. kategorie, které mohou být znovu využity s částečnou privátní investicí ve druhé etapě. Třetí kategorie ploch má malou šanci na změnu až ale po ukončení současného využití s pomocí města. Na základě srovnání s analýzou zeleně, záměrů města a průzkumů může být na některých z těchto ploch navrženo jiné využití než stanovuje územní plán. Má-li město nedostatek parkových a rekreačních ploch, některé plochy by mohly být transformovány na parky (Jankových, 2004, upraveno).
Podpora v územním plánu
Působnost zeleně zvyšuje její zapojení do systému, vhodné je propojení jednotlivých ploch zeleně pěšími tahy minimálně narušenými dopravou v návaznosti na bydlení, občanské vybavení, zařízení pro sport a rekreaci a také na okolní krajinu. Při tvorbě systému zeleně a regeneraci jednotlivých ploch je nezbytná vazba na urbanistickou koncepci územního plánu, ale v případě střetu zájmů je třeba navrhnout alternativní řešení ve prospěch zlepšení životního prostředí. Chránit stávající zeleň a vytvářet podmínky pro zakládání jejích nových ploch je možno využitím vhodné prostorové a funkční regulace v rámci územního nebo regulačního plánu. Minimální podíl zeleně na rostlém terénu vztažený k celkové výměře území reguluje územní regulativ (koeficient zeleně). Ve sledovaných územních plánech menších měst nebyl tento koeficient použit, regulována je pouze míra zastavitelnosti pozemku.
Regenerace náměstí
Náměstí jako veřejné prostranství má několik poslání – může být centrem společenského dění, místem setkávání a pobytu, promenádou a bohužel i křižovatkou nebo součástí hlavního dopravního tahu městem.
O postavení zeleně na historickém náměstí se vede řada polemik. Na hlavních historických náměstích ve sledovaných městech jsme většinou nalezli pozůstatky starších výsadeb. Z hlediska druhového složení byla nejčetněji zastoupeným stromem Tilia platiphyllos 17 %, následovali Acer platanoides ‚Globosum‘ 16 %, Tilia cordata 15 %, Picea pungens 8 %, Crataegus oxyacantha 8 %, Aesculus hippocastanum 8 %. Existují historické doklady o lemování náměstí alejemi stromů – lip, jilmů, akátů, javorů, hlohů a slivoní. V pozdější době byly na reprezentačních náměstích zakládány pravidelné zahradní plochy, někdy se náměstí se zánikem tržiště a místa shromažďování přeměnila na park. Parková plocha byla obehnána alejí, v jejím těžišti plochy se často nacházela kašna nebo pomník obklopený kobercovým květinovým záhonem (Novák, 2001).
Na regeneraci historických náměstí bývá neobtížnější zvážení míry zachování historické identity a přizpůsobení novým nárokům. Při stanovení funkční náplně má určitě přednost zachování zeleně před zvýšením počtu parkovacích míst a pokud je zde nekvalitní parková úprava, je vhodnější provést její rekonstrukci než ji nahradit esteticky dokonalým vydlážděním. Při volbě formy zeleně a výběru sortimentu je třeba kromě respektování stanovištních podmínek podpořit také výjimečnost místa. Technicky i ekonomicky náročným, ale nejlepším a historicky podloženým řešením, bývá uplatnění listnatých stromů. Na některých náměstích ještě přetrvaly méně vhodné mobilní nádoby s výsadbami keřů, které nejčastěji slouží jako mantinel pro zamezení vjezdu. Za nevhodné lze považovat i výsadby jehličnatých dřevin (viz výše 8 % podíl Picea pungens). Na městské reprezentační plochy patří noblesní a udržované letničkové záhony.
Regenerace parku
Park je nejvýznamnější plochou zeleně a jeho úkolem je vytvářet optimální podmínky pro aktivní a pasivní formy odpočinku v přírodním prostředí. V každém ze tří sledovaných měst vyhovovala alespoň jedna plocha svou plošnou rozlohou (nad 0,5 ha) minimálním parametrům parku, vybaveností však žádná. Nejčastěji zastoupenou dřevinou byla Tilia cordata (23 %), Picea pungens (14 %), Pinus sylvestris 7 %, Acer platanoides ‚Globosum‘ (7 %), Acer platanoides (6 %), Tilia platyphyllos (6 %) a Betula verrucosa (5 %). Většina parků byla podle stáří porostů založena nejdříve v druhé polovině minulého století (dva historické zámecké parky nelze počítat mezi veřejnou zeleň, protože památková ochrana a jiné poslání jim nedovolují přebrat funkci veřejného parku). Téma regenerace parku je velice náročné a vyžaduje si samostatný příspěvek.
Regenerace sídlištní zeleně
Současný sídlištní parter často charakterizuje nejasná funkční náplň a strukturování ploch, neudržovaná odpočívadla, zčásti zastaralé a poškozené vybavení, nevhodně vysazené jehličnaté stromy u oken domů, sortiment neodpovídající danému prostředí, velký podíl jehličnanů v keřovém patru, šablonovité výsadby dřevin, nerovnoměrné rozvržení vzhledem ke světlu a stínu, klidu a provozu. V rámci regenerace lze obecně doporučit jasné vymezení funkcí a vyřešení provozu, rekonstrukci sadových úprav a cestní sítě a vytvoření kvalitního vnějšího obytného prostoru (vytvoření podmínek pro rekreační a hospodářské aktivity). Problematice sídlištního parteru byl věnován článek v srpnovém čísle loňského roku.

Literatura:
 Sojková E., Hrubá T., Miovská L., (2004): Výzkum možností obnovy zeleně v městské obytné zástavbě. – 45 p. + příl., ms.
Zpráva o průběhu řešení projektu 0223 výzkum. záměru VÚKOZ 02 v roce 2004 depon. in: Knih. VÚKOZ, Průhonice].
 Novák Z.(2001): Dřeviny na veřejných městských prostranstvích, příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 61,Státní ústav památkové péče, Praha
 Jankových, V. (2004): Kategorizace brownfields, studie k disertační práci, FA ČVUT Praha
 ČSN 83 9001, Sadovnictví a krajinářství – Terminologie – Základní odborné termíny a definice. Český normalizační institut, 1999

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *