Zajímavá listožravá pilatka na vrbě křehké

Druhově velmi bohatá čeleď pilatkovitých (Tenthredinidae) je v Evropě zastoupena asi 850 (a v ČR 460) druhy. Většina z nich žije volně na bylinách včetně přesliček a kapradin, travinách nebo listnatých, příp. jehličnatých dřevinách.

Mnohem menší počet druhů pilatek minuje listy a plody nebo žije v hálkách či listových smotcích. Čeleď se dělí na 5 podčeledí, z nichž nejrozsáhlejší a taxonomicky nejobtížnější je podčeleď Nematinae, čítající ve střední Evropě více než 250 (a v ČR kolem 190) druhů, tj. přes 40 % všech zástupců čeledi. Tato klasická „severská“ podčeleď má holarktické rozšíření a většinou obsahuje monofágní nebo oligofágní druhy, žijící hlavně na listnatých dřevinách, a to především na vrbovitých (čeleď Salicaceae) . K význačným a široce rozšířeným evropským zástupcům pilatek s hlavní trofickou vazbou na vrby a topoly nesporně patří pilatka Nematus (= Pteronidea) pavidus Lep.
V literatuře z 1. poloviny 20. století se s pilatkou N. pavidus a jí příbuznými druhy můžeme většinou setkat pod nejednoznačně taxonomicky definovaným rodovým označením Pteronidea Rohw.
O pilatce N. pavidus pojednává řada souborných entomologických a entomologicko-ochranářských prací, avšak speciálních publikací, které by se touto problematikou podrobněji zabývaly je jen poskrovnu. Je tomu tak zřejmě proto, že jak pilatka N. pavidus, tak ani žádný jiný druh pilatky žijící na listnáčích nepatří (na rozdíl od druhů žijících na smrku či modřínu) k hospodářsky významným škůdcům.
Hojný výskyt pilatky N. pavidus, spojený s lokálními holožíry, byl v roce 1999 zaznamenán na vrbě křehké (Salix fragilis) v břehovém a doprovodném porostu dřevin kolem řeky Svratky v katastru brněnských městských částí Komín a Jundrov (nadmořská výška 205 až 210 m). V druhově pestrém a věkově i prostorově značně rozrůzněném porostu převládají starší stromovití jedinci vrby křehké, vrby bílé (S. alba) včetně jejich kříženců S. x rubens, topolu černého (Populus nigra), topolu bílého (P. alba), olše lepkavé (Alnus glutinosa) a jilmu vazu (Ulmus laevis) .
Výskyt a vývoj pilatky N. pavidus byl na této lokalitě sledován v týdenních intervalech po celou vegetační dobu 1999. Pilatka při svém pospolitém žíru působí někdy pomístné holožíry na lesnicky nebo sadařsky kultivovaných dřevinách. Popis dospělců a housenic
Samečci pilatky N. pavidus jsou dlouzí kolem 5,4 (s tykadly 9,7) mm a samičky 7,4 (s tykadly 12,2) mm. Dospělci obou pohlaví jsou na hřbetní straně hrudi černí, po stranách hrudi žlutí a na břišní straně středohrudi černí. Hlavu mají z větší části černou, tykadla 9členná, nitkovitá a rovněž černá. Také hřbetní strana jinak žlutého zadečku je u samečků celá (u samiček jen na 2 až 3 článcích) černá.
Dorostlé housenice jsou dlouhé kolem 17 mm. Hlavu mají černou, trup světle zelený (kromě prvního a jednoho až dvou posledních článků, které jsou žluté). Na trupu dorůstajících housenic je charakteristická černá kresba, tvořená podélnými pruhy nebo řadami skvrn, podle níž lze housenice snadno a spolehlivě určovat.
Kladení vajíček
Pilatka N. pavidus je polyfág, který se ve střední Evropě vyvíjí hlavně na vrbách. K nejvyhledávanějším hostitelským dřevinám patří vrba jíva (Salix caprea), vrba bílá (S. alba), vrba křehká (S. fragilis), vrba ušatá (S. aurita) a vrba pětimužná (S. pentandra). Řidčeji bývá nalézána na topolech (především na osice – Populus tremula). Vysloveně vedlejšími hostitelskými dřevinami pilatky (a to zřejmě jen v západní Evropě) jsou olše lepkavá (Alnus glutinosa) a olše šedá (A. incana).
Pilatka zimuje jako eonymfa v zámotcích zhotovovaných v povrchové vrstvě půdy. Vosičky přezimující generace se na dřevinách objevují koncem dubna a v květnu, v přírodních podmínkách ČR obvykle v 1. polovině května. Brzy po výletu se dospělci páří a samičky často již po jednom dnu kladou vajíčka, která jsou nalepována na spodní stranu listů do jednovrstevných skupin o 30 až 124 (průměrně 62) kusech, a to naležato do 1 až 6 víceméně pravidelných a dosti semknutých řad. Celou zásobu vajíček vykladou obvykle do jedné skupiny. Pokud vajíčka vykladou do dvou skupin, pak druhá skupina obsahuje vždy jen malý počet (kolem 12) vajíček. Vykladení průměrně početné skupiny vajíček samičce zabere zhruba 2 hodiny a 30 minut. Rozmnožovat se mohou i neoplodněné samičky. Z jejich vajíček se však vyvíjejí vždy jen samečci (arrhenotokní partenogeneze). Dospělci žijí jen 1 až 2 týdny. Nepřijímají pevnou potravu, pouze sají vodu nebo sladké rostlinné šťávy.
Vývoj
Během týdenního embryonálního vývoje se vajíčka v důsledku osmotického příjmu vody z vnějšího prostředí postupně zvětšují, takže těsně před vylíhnutím housenic dosahují průměrné délky 1,24 (a šířky 0,59) mm. Z téže vaječné skupiny se housenice líhnou většinou během necelých 3 hodin, načež postupně přelézají na listy poblíž vaječných obalů.
Za 1 až 2 hodiny po vylíhnutí začnou housenice ze spodní strany vyžírat do listů drobné dírky o průměru kolem 1 mm. Dírky postupně zvětšují až do průměru kolem 2,5 mm, kdy se přemísťují na okraj listů a pokračují v nepravidelném rozšiřování otvorů, aniž by přitom poškozovaly listové žilky. Pak se housenice 1. vzrůstového stupně (instaru) na listech poprvé svlékají. Housenice 2. instaru listy vrby křehké zpočátku většinou děrují, později přelézají na okraj listů, kde se seřazují za sebou a listy ožírají od obvodu včetně žilek 3. řádu. Housenice 3. instaru listy konzumují vždy od obvodu směrem ke střední (hlavní) listové žilce, přičemž někdy okusují i apikální části žilek 2. řádu. Housenice 4. instaru ožírají obvykle celou listovou čepel kromě hlavní listové žilky. Zatímco samčí housenice tohoto instaru po skončení žíru zalézají do země ke kuklení, samičí housenice se ještě jednou svlékají. Housenice 5. instaru konzumují celé listy a někdy přitom neušetří ani koncové části hlavní žilky.
V přírodě i v laboratorních chovech se tedy samčí housenice pilatky N. pavidus vyvíjejí přes 4 (samičí přes 5) instarů. Vývoj housenic od vylíhnutí až do odchodu do země trvá v přírodě 12 až 18 dnů. Během žíru housenice spočívají hrudní částí trupu na listovém okraji a „obkročmo“ se hrudními nožkami (a často i panožkami) přidržují listů. V nebezpečí zvedají zadeček do tvaru písmene S a v tomto obranném postoji setrvávají, dokud nebezpečí nepomine nebo zadečkem rytmicky kmitají nahoru a dolů. Ze zápašných žláz ústících na zadečku přitom vylučují charakteristicky páchnoucí obranný sekret.
Dorostlé housenice si v zemi v hloubce 1 až 4 cm zhotovují zámotky, v nichž se eonymfy mění v pronymfy a ty pak v kukly. Zámotky jsou oválné, hnědé až černé. Samčí zámotky jsou průměrně 7 (samičí 9,2) mm dlouhé a 3 (samičí 4,2) mm široké. Jejich stěny jsou husté, pevné a stejně jako u pilatky N. melanaspis pouze jednovrstevné (na rozdíl od dvouvrstevných kokonů pilatek N. salicis, N. melanocephalus a N. miliaris).
Za 2 až 5 týdnů po odchodu housenic do země se ze zámotků líhnou dospělci, kteří se navenek prokousávají nepravidelnými otvory na konci zámotk. Ve zkoumaném porostu tito dospělci zakládali 2. generaci. První generace housenic se tam v roce 1999 vyskytovala od poloviny května do začátku července a 2. generace od začátku července do začátku září. Vývojové poměry pilatky komplikuje fakultativní diapauza 1. (a zvláště 2.) generace housenic.
Housenice pilatky N. pavidus napadají četní ekto- a endoparazitoidi z čeledi lumkovitých (Ichneumonidae) a kuklicovitých (Tachinidae). Hlavní regulační roli v jejich gradacích však mají vaječní parazitoidi. Prudký zlom v přemnožení vyšetřované populace pilatky způsobila v roce 1999 drobněnka Trichogramma embryophagum Htg. (čeleď drobněnkovití – Trichogrammatidae), která zahubila více než 80 % vajíček 2. generace pilatky.
Spotřeba potravy a škodlivost
Samčí housenice během svého vývoje zkonzumují průměrně 9,7 cm2 (138 mm3) listů vrby křehké. Na této spotřebě se housenice 1. instaru podílejí 1,7 %, housenice 2. instaru 4,1 %, housenice 3. instaru 19,2 % a housenice 4. instaru 75,0 %. Samičí housenice zničí průměrně 22 cm2 (312 mm3) listů. Na této spotřebě se housenice 1. instaru podílejí 0,7 %, housenice 2. instaru 1,9 %, housenice 3. instaru 6,0 %, housenice 4. instaru 24,4 % a housenice 5. instaru 67,0 %. Housenice vylíhlé z průměrně veliké skupiny vajíček ožerou listy vrby křehké na prutu o délce asi 1 m. Zhruba stejnou spotřebu potravy má podle vlastních měření pilatka N. melanaspis, avšak dvojnásobnou spotřebu má pilatka N. melanocephalus. Na vrbách hojná pilatka N. salicis dorůstá ještě větších velikostí než N. melanocephalus. Spotřeba potravy u ní dosud není blíže známa.
Pilatka N. pavidus se ve střední Evropě občas přemnožuje na vrbách, řidčeji na topolech. Její velmi nápadné a extrémně krátkodobé (1 až 2leté) populační exploze náhle upadají do latence, trvající i mnoho let. Příčiny tohoto kolísání lze pravděpodobně připsat na vrub vaječných parazitoidů.
Pilatka má určitý význam ve vrbovnách, ochranných vrbových porostech, příp. jiných součástech tzv. rozptýlené dřevinné vegetace v krajině. Lokální odlistění dřevin postupuje odspodu nahoru a do stran (ke konci výhonků) a promítá se ve snížení přírůstu, u starších dřevin řidčeji i v prosychání korun. V součinnosti s jinými škodlivými činiteli (např. suchem, houbami nebo hmyzem) může přispívat k předčasnému hynutí dřevin. Ve sledovaném břehovém a doprovodném porostu kolem řeky Svratky v Brně bylo housenicemi ožráno kolem 10 % listové plochy vrby křehké, což postižené dřeviny snášely bez evidentních následků.
Proti pilatce většinou není nutné bojovat. Ve výjimečným případech ji lze sklepávat na podložené plachty nebo spíše hubit postřikem syntetickými pyrethroidy, příp. ekologicky šetrnými inhibitory tvorby chitinu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *