Význam zavlažování stále poroste

Loňský rok se zapsal do podvědomí naší veřejnosti jako další z roků, v němž se nedostatek srážek podepsal na ekonomice zemědělské prvovýroby. Stále častěji si uvědomujeme, že průběh povětrnosti se začíná pohybovat od jednoho extrému k druhému.

Během posledních sedmi let jsme byli svědky dvou roků s výskytem povodní a stejným počtem let s nedostatkem srážek.
Aktuální výzkumy naznačují, že výskyt sucha není záležitost pouze posledního období. S jistou mírou přesnosti lze konstatovat, že suchých měsíců začalo výrazněji přibývat již od osmdesátých let minulého století a tento trend pravděpodobně neustále pokračuje.
Metody měření
Zde je nutné si uvědomit, že navzdory jeho stále častějšímu výskytu není sucho nijak exaktně definováno a u nás i ve světě existuje řada metod stanovujících jeho závažnost. Ty jednodušší vycházejí pouze srážky za určité období, které se v daném regionu vyskytnou a porovnávají se s hodnotami odvozenými většinou od dlouhodobého normálu. Neuvažuje se zde ani s tím, že při zvýšené teplotě může docházet k větší evapotranspiraci a tím i zvýšené potřebě vody rostlinami, stejně jako s tím, že každá půda má určitou schopnost poutat vodu a uvolňovat ji v období s nedostatkem srážek. Proto jen o něco složitější metody berou v úvahu i teplotu vzduchu, u nás to je známý Langův dešťový faktor, hydrotermický koeficient Seljaninova apod. Tyto metody jsou však vhodnější k charakterizování daného území z pohledu klimatologického, nikoliv však již k hodnocení závažnosti sucha v konkrétním roce, přestože se to občas v praxi využívá. Bilanční modely již uvažují většinu rozhodujících prvků ovlivňujících množství vody v půdě a jejich použití pro zemědělské účely je proto vhodnější. O závažnosti sucha nerozhoduje jen celkový úhrn srážek, nýbrž také i jejich výskyt v průběhu vegetačního období. Příkladem bilančního modelu, vytvořeného speciálně pro hodnocení sucha, může být Palmerův index závažnosti sucha (PDSI), vypracovaný v šedesátých letech v USA a tamtéž až doposud používaný.
Pokusili jsme se jej aplikovat na nejdelší časovou řadu meteorologických měření u nás, která je bezesporu z pražského Klementina. Jeden z výsledků je na v grafu 1, kde je znázorněna četnost měsíců klasifikovaných jako mírně suché a suché. Právě zde můžeme pozorovat již uvedenou skutečnost, že v posledních dvou dekádách dosáhla četnost suchých měsíců dosud neobvyklé hodnoty od počátku měření srážek v roce 1804, navíc se tyto dvě dekády vyskytují hned za sebou. O tom, že nejde o regionální záležitost potvrzuje i to, že stejné výsledky jsme získali i pro lokalitu Hurbanovo na jižním Slovensku. Drobnou nevýhodou tohoto modelu (ale ostatně i mnoha dalších) je skutečnost, že neberou do úvahy žádnou konkrétní plodinu, vláhovou potřebu stanovují podle referenční evapotranspirace definované pro travní porost o výšce od 8 do 15 cm.
Pár slov o minulosti
Jedním z prostředků, jak alespoň částečně eliminovat důsledky sucha, je používání závlah. V České republice má jejich historie oproti jiným zemím s častějším výskytem sucha poměrně krátkou tradici, ačkoliv první dochované záznamy sahají až k roku 1673 a popisují závlahy soukromých luk podél řeky Loučná u Osíku na Litomyšlsku. Není bez zajímavosti, že první závlahy u nás se nezačaly budovat v nejsušších oblastech jižní Moravy, nýbrž ve východních Čechách. Z roku 1841 je zmínka o jednoduchých závlahách na náchodském panství, větší závlahová soustava, považovaná za první u nás, byla vybudována v roce 1875 v údolí řeky Úpy na ploše asi 1000 ha a v roce 1905 se započalo s výstavbou závlah luk na Metuji na ploše 1200 ha. Další rozšiřování závlah nastalo až po první světové válce na středním Labi a dolní Moravě. V roce 1939 se výměra zavlažované plochy pohybovala do 20 000 ha.
Významný impuls k dalšímu rozšiřování závlah poskytl suchý rok 1947, avšak i snaha po potravinové soběstačnosti v období kolektivizace zemědělství a budování socializmu. Jestliže v roce 1950 byla výměra závlah v Čechách a na Moravě přibližně 26 000 ha, do roku 1980 vzrostla výrazně na 120 000 ha s předpokladem, že do roku 2000 se tento stav ještě zdvojnásobí. Vzhledem k přechodu na tržní hospodářství se tak nestalo a podle statistických výkazů ICID by stále mělo být v naší republice kolem 150 tis. ha pod závlahou. Pravděpodobně však ne všechny jsou ještě stále funkční a z těch zbývajících ne všechny se z ekonomických důvodů využívány. Je však zapotřebí si uvědomit, že v osmdesátých letech se struktura zavlažovaných plodin skládala přibližně ze 44 % z pšenice a ječmene a dalších přibližně 22 % připadalo na víceleté pícniny, tedy na plodiny, které se v současné době z ekonomických důvodů zavlažují minimálně. Za předpokladu, že suchá léta budou častěji postihovat rozsáhlejší části našeho kontinentu, jak tomu bylo v loňském roce, nelze vyloučit, že při vzrůstající ceně obilovin se jejich závlaha stane nejen opět ekonomicky zajímavou, ale i životně nezbytnou.
Potřeba vody roste
V současné době se těžiště výměry zavlažovaných ploch přesouvá k plodinám, které poskytují pravidelnou odezvu na dodávku vody, mezi něž patří především ovocné stromy, zelenina, réva vinná, chmel a brambory, především pak rané, ačkoliv také u pozdních odrůd lze pozorovat pozoruhodné výsledky.
Jednou z dalších možností, jak posuzovat sucho, je stanovení potřebného závlahového množství pro konkrétní plodinu a lokalitu. Tato metoda vzhledem ke svému přesnějšímu zaměření na danou plodinu se nám jeví vhodnější než jiné metody naznačené výše. Nedostatek srážek, který může mít fatální následky na jednu plodinu, se může v daleko menší míře projevit u jiné plodiny vzhledem k rozdílným požadavkům těchto plodin na vláhu v průběhu roku a její odčerpávání z půdy. V grafu 2 jsou potřebná závlahová množství v průměrném roce pro tři plodiny a dvě období, vzniklá rozdělením úseku let 1951 až 2000 na dvě stejné části pro oblast Hurbanova na jižním Slovensku. Ve všech případech se ukázalo, že průměrná potřeba závlahového množství vzrostla ve druhém období o 10 až 15 %, což jenom podporuje závěry učiněné pomocí Palmerovy metody.
Za povšimnutí na uvedeném obrázku stojí ještě skutečnost, že intenzivní travní porost, používaný u nás jak k okrasným, rekreačním, tak i sportovním účelům s poměrně mělkým kořenovým systémem je poměrně značným příjemcem závlahové vody. Proto se v suchých oblastech doporučuje zakládání travních porostů jen v těch nejnutnějších případech, kde nelze použít odlišný způsob pokrytí půdy jinými, na vláhu méně náročnými rostlinami.
Z uvedeného je zřejmé, že přes značnou restrukturalizaci, kterou prošly závlahy na našem území v posledních letech, jejich význam s probíhající změnou klimatu bude i nadále vzrůstat a budou přispívat ke stabilizaci a zvýšení výnosů, zejména při jejich správném řízení.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *