Vývoj školkařského veletrhu Plantarium

Při návštěvě mezinárodního školkařského veletrhu Plantarium v Holandsku v srpnu 2001 jsem si uvědomila, že je to již můj desátý pobyt na této akci, která se každoročně mění a nabízí nové možnosti. S přibývajícími léty přichází i sentiment a tak jsem zavzpomínala, co vše se změnila. A že toho bylo hodně, to si pište!

Při vzpomínání je dobré se vrátit na samý začátek, tam, kde to všechno začalo. Stejně v Boskoopu, jako i jinde, vznikala velká konkurence pěstitelů a to nejen mezi vlastní produkcí, ale především zahraniční, která se v této době začala valit do Holandska. Jak se postavit proti tomuto jevu se snažili vyřešit školkaři, především z nejlepší a nejdražší školkařské oblasti Holandska – z Boskoopu. Jak se nejlépe prazentovat a nabídnout produkci zájemcům – no přece na místní výstavě. Tak se v roce 1983 dohodlo několik místních školkařů (bez finanční pomoci státu nebo regionu) a uspořádali oblastní výstavu, která během jednoho roku přešla do povědomí celé země a stala se národní, nejvýznamnější akcí v tomto sektoru a rychle přešla na úroveň mezinárodní.
Snad by bylo dobré vzpomenout i několik osobnosti, které se na celé akci podíleli. Již dnes, bohužel, mnozí nás opustili natrvalo, jiní jsou stále nezanedbatelnou součástí soukolí výstavy. Několik stěžejních duší bych ráda připomněla.
U zrodu výstavy stál Dr. Tjeerd Reitsma, velký přítel a znalec Československé republiky, odborník na zahradnickou problematiku, které věnoval celý život. Bohužel, opustil nás všechny v nedožitých 52 letech, když svým spolupracovníkům na pracovišti oznámil, že je těžce nemocný a přeje si v klidu umřít. Což se stalo během dne. Na počátku osmdesátých let pracoval na ministerstvu zemědělství a rybolovu jako ředitel zahradnického odboru. Jeho snahy směřovaly k vytvoření ojedinělého školkařského veletrhu s mezinárodní účastí. Při zahajování jednotlivých ročníků, až do roku1995, měsíc před svým skonem, neopomenul poděkovat všem, kteří se podíleli nejen na vlastní výstavě, ale všem „včeličkám“ po celé zemi, kteří produkují kvalitní materiál. V roce 1987 byl jmenován Vice-presiden výstavy a kromě toho stál v čele školkařské asociace. V roce 1993 byl jmenován ředitelem Laboratoří pro cibuloviny v Lisse. Jeho přání a úsilí bylo korunováno úspěchem, když v roce 1994 se výstava přestěhovala do stálé Skleněné budovy, kde byl základní kámen položen 11. 3. 1994 a budova byla slavnostně otevřena 1. 8. 1994. Náklady na stavbu výstavního areálu představovaly 2,9 mil. NLG, dalších 1,9 mil. NLG bylo potřených na vybudování distribučního centra. Všichni, kteří se na stavbě finančně podíleli si uvědomili, že stavba nesmí být jednoúčelová, ale musí sloužit po celý rok, což se také splnilo. Jistě by dnes původní stavbu nepoznal.
Jistě by bylo dobré připomenout celkové ztvárnění výstavy, které často rozhoduje o úspěšnosti akce. Od začátku aranžmá leží v rukou Nieka Roozena, který přes počáteční strohý styl celému komplexu dodával sjednocující prvek a vždy něco nového. Podílel se i na ztvárnění expozice PPH na Floře Olomouc. V současné době je hlavním architektem Floriade. Rok 1992 byl mimořádně deštivý a tak všichni pomáhali při parkování aut (na rozmočené louce). Jedním z nich byl i mladík v kanadách, který s vysílačkou vytahoval „zapadlíky“ českým traktorem Zetor, který jediný byl schopný jezdit a pracovat v nepředstavitelně bahnitém terénu.. Při slavnostním vyhlašování oceněných se v bílém smokingu přihnal Nieke a převzal cenu. Nikdo by v něm nehledal obětavce – tahače. V roce 1992 spolu s ním byla za aranžmá oceněna i Marie Vojtech (české jméno vás nezklame), která patřila v té době k úspěšným holandským zahradním architektům. Je zajímavé, že její snaha se prosadit opět doma jí nevyšla.
Doménou Jhr. Franka G. H. van Suchtelena je nejen Public Relations. Stál u zrodu celého projektu a svým charismatickým zjevem buriánovského typu řešil mnohé problémy, které se i při sebelepší organizaci vyskytly. Znalost problematiky, jazyková vybavenost, která je samozřejmostí u všech spolupracovníků a lidský vztah k „tápajícím ve velkém světě“, to je jeho předností a celému veletrhu, především v předcházejících letech, vtiskl přátelskou, ale odbornou atmosféru.
Jeho pracovní pravou rukou byla Anetten Grow, která také velmi rychle a předčasně odešla z tohoto světa. Ironií může být i to, že diagnózu zhoubného bujení ji oznamoval můj bývalý spolupracovník Dr. P. Démant. Byla to energická žena, ovládající sedm jazyků, organizačně nedostižná, vtipná a velmi přátelská. Byla první, která mě, neználkovi, podala pomocnou ruku. Byla ohromě obětavá, což se projevovalo i v takové maličkosti, která se týkala dopravy na letiště. Odlet byl vždy plánován na neděli ráno a tak vždy s úsměvem mě ve svém volnu soukromým autem vyzvedávala v hotelu a vezla za ranního rozbřesku na letiště Shiphol. Díky ní jsem se dostala i do rodin, což v cizině není tak samozřejmé, jako u nás.
Dlouholetý president výstavy J. van den Boss již svým zjevem budí respekt. Mohutná postava vypadá jako maják bezpečí školkařů.
Do postu Vice- president byl jmenován před několika lety Jan J. Habets, dnešní ředitel Plant Publicity Holland, organizace, která propaguje výrobky nejen v Holandsku, ale především v zahraničí, podílí se na výstavách, vydává odborné publikace a například i rostlinu měsíce, která je rozdílná podle jednotlivých zemí. V současné době je hlavním koordinátorem dodavatelů – školkařů výstavy Floriade.
Upracovaný A. C. A. Brand, předseda školkařů, vypadá jako jeden z jeho výpěstků. Podsaditý, pevný, vhodný do nepohody – ošlehaný větrem s rukama od práce, které vypadají jako borová kůra. O tom, že jablko nepadá daleko od stromu, hovoří i úspěch syna Arnolda, který pracuje v Twente Plants. Dnes již schopný mladý muž praktikoval od svých patnácti let na výstavě a podílel se na všem, co bylo třeba. To, čím bude, věděl velmi dobře. I to, že obchodovat se bude především na východě. Proto se zaměřil na ruštinu, kterou ovládá výborně a východní trh má detailně zmapovaný.
Chtělo by se vzpomenout pana De Ruit, jednoho z největších růžičkářů, který byl schopen v noci jet se mnou do skleníků, nasvítit je a vysvětlovat, co která potřebuje a čím vyniká. Vždy se ptal na rozárium v Lidicích, kam sám dodal několik exemplářů a historii mnohých znal. I ve vysokém věku, kdy se blížil více devadesátce než osmdesátce, se věnoval propagaci holandských novinek Byl neuvěřitelně činorodý a šťastný, celý život dělal svoje milované „hobby“.
Mezi dobré společníky bych mohla zařadit i Arnolda Fase, který původně pracoval v PPH, dnes soukromě podniká. Jeho úsměv, zářivě žlutá nebo ostře zelená košile a tisíce kilometrů, které jsem s ním najela po Holandsku a Belgii, mi dlouho zůstanou v paměti. Pěstitelé alejových stromů, trvalek, konifer – to všechno měl v malíčku.
Bylo by mnoho lidí, které jsem potkala a zapsali se mi do paměti. Všem bych chtěla poděkovat, že mi umožnili poznat mnoho podniků, poodhalili někdy velmi zajímavou roušku tajemství, kterou před návštěvníky pečlivě zatahovali. Vděčím jim za posezení v rodinách, kde jsem se mnohdy dověděla více, než na vlastní výstavě.
V roce 1983 výstava trvala pouze jeden den a zúčastnilo se jí 1600 profesionálních návštěvníků. Byla organizována skupinkou místních školkařů, bez finanční pomoci státu nebo regionů. I dnešní výstava je bez státní záruky. Vše závisí na jednotlivých podílnících.
Když jsem poprvé byla pozvána na školkařský veletrh Plantarium (1992), netušila jsem, co mě všechno čeká. Vědět to, jistě bych nenašla v sobě odvahu někam jet.
V roce 1992 se výstava stavěla na zelené louce, kde týden předtím se ještě pásly ovce a týden po ukončení výstavy opět. Na montáž měli organizátoři čtyři dny a celý komplex byl postaven na paletách, aby se co nejmíň poškodila zelená plocha. Stan ve tvaru tureckého ležení vítal hosty jednoduchým aranžmá, kde základem byly černé PE přepravky a jednotné bílé plastové židličky. V tomto roce se výstavy zúčastnila i Československá republika, kdy vystavovatele zaštítila Flora Olomouc.
Druhá česká školkařská prezentace se uskutečnila vlastně jako“soukromá“akce pěti podniků – Schuch, okrasné školky, Josef Hruška, Karel Kalouš, Lesy hl. města Prahy a Školky Litomyšl. Mnoho návštěvníků bylo překvapeno „cvrkotem“, který probíhal na stánku. Musíme říci, že to bylo především díky známostem Ing. Josefa Schucha, jehož druhým domovem je právě Boskoop. Nepředstavitelné množství školkařů se zde vystřídalo a jeden jazyk střídal druhý. Zde si mnozí návštěvníci z České republiky uvědomili, že nejen odborná znalost je důležitá, ale také jazykové vybavení a znalost místních poměrů.
Zajímavé na výstavě je i to, že každý rok se nese v určitém tématu. Jednou to byl barevný podzim, kvetoucí zima, vztah dodavatel – odběratel, nabídka v obchodech, prodejní pulty a informační cedule, podpora podzimního prodeje, elektronický obchod (to se blížíme k současnosti) nebo poslední téma zelená řeč, která by měla sjednotit kódy tak, aby bylo jasné, co přesně vyjadřují a nemohlo dojít k omylu.
Na vystavovaném materiálu bylo možné během let sledovat, jak móda zasahuje do sortimentu a zpětně do nabídky. Jeden rok byl ve znamení Skimmia a Hebe. Jiný patřil Rhodendron a Hedera, nebo kbelíkovým rostlinám, rozšířenému sortimentu letniček, popínavým rostlinám… Musím se přiznat, že před výstavou jsem sháněla materiály k některým skupinám rostlin s výsledkem minimálním. Dnes by situace byla jistě lepší.
Jeden rok bylo vše možné i nemožné na kmínku Horizontálně a vertikálně tvarované koruny, stále větší uplatnění kvetoucích rostlin, zvyšující se počet společností zabývajícími se růžemi, skalničkami, ale také bahenními a vodními rostlinami. Není možné opominout Clematis, který snad mimo Polska, není nikde tak oblíben.
Každoročně se hodnotí Nejlepší novinka, Cena tisku. Soutěžní komise prochází výstavištěm a udílí jednotlivé ceny novinkám, které překonávají současnou nabídku nebo odpovídající odrůdu.
Rok 1994 byl rokem přelomovým. Výstava se přestěhovala do Skleněného domu, který zároveň slouží i jako distribuční centrum. Během několika let se z odlehlého koutu města stalo obchodní centrum, které se každým rokem rozrůstá stále více.
Jednotlivé velké firmy navazují svými prostory k výstavišti nebo se napojují pomocí stanů a vytvářejí tak komplex nabídky a služeb. V roce 2001 byl součástí i prodej materiálu, který je běžně dostupný na veilingu.
Novinky vždy tvoří ucelenou plochu, jednou pod názvem Hlavní třída, Náměstí, Centrální náměstí nebo Evropská třída, kde se vedle novinek představily i jednotlivé státy.
Rostlinné materiály jsou vždy doplněny substráty, stínovkami, pěstebními nádobami, technikou, zajímavými novinkami, atd. ale i nabídkou odborných knih popřípadě atlasy na CD roomu. Zkoušely se i nové prvky – modelové zahrádky a jejich vybavení, oddělení techniky do samostatného vedlejšího bloku. Nakonec se něco vypustilo a jiné vrátilo na stejné místo.
Jednou návštěvníky vítaly slavobrány s rohy hojnosti, podruhé střídmé aranžmá, které se chtělo vrátit k prostým začátkům. Dnes se jednotliví vystavovatelé snaží upoutat svojí nabídkou a aranžmá, které ale musí zapadat do celkového rázu. Celkově je možné hovořit o vzrůstu ozdobných prvků ve vlastních expozicích.
Nástup vánočních stromků se projevil i zde. Jeden kus krásnější než druhý zval ke koupi nebo alespoň k polaskání. Jen ovocnářských výpěstků je stále málo a tak je svátkem, když mezi několika stálými školkaři se objeví někdo nový.
Měnil se i vztah k nám – východoevropanům. V roce 1992, na prvém pozvání, jsme všichni z postkomunistických zemí byli překvapeni, kolik práce si organizátoři dali se zjištěním dat o jednotlivých novinářích. Ve složce jsme našli naše odborné práce, studijní výsledky, přednášky, no prostě všechno. Po prvém šoku nám bylo vysvětleno, že již jednou pozvali zahraniční účastníky z našich krajin a ti místo, aby procházeli po výstavě, diskutovali a sbírali materiály, se usadili v tiskovém středisku a konzumovali tvrdý alkohol. To je vyléčilo (náklady na pobyt jednoho novináře je vysoký) a teď chtějí spolupracovat pouze s těmi, za kterými stojí odborná práce a mohou se na ně spolehnout.
Ze začátku nám vysvětlovali základní věci a chovali se k nám, jako bychom „spadli z višně“. Často byli překvapeni, když jsme reagovali tím, že to je přece samozřejmé a u nás se podobné zkoušky nebo testy dělají běžně. Velmi pomalu měnili svoje postoje, ale dnes již nikoho z holandských partnerů nenapadne nás podceňovat. Při diskusích vždy zdůrazňovali, že jejich rody mají dlouhou tradici a proto jsou tak úspěšní. Nepřejte si vidět jejich překvapení, když jsem na semináři, kde bylo toto téma otevřeno, suše konstatovala, že 30 % z vystavovatelů má původ u nás v Čechách, na Moravě nebo Slovensku. A to se nejednalo o neznámé rodiny, ale jejich přední pěstitele a šlechtitele.
Zažila jsem počasí subtropické až pomalu tropické, kdy vzdušná vlhkost dosahovala nejvyšších příček, vedle toho chladno, kdy teplota klesla na 2 – 4 0C, sluneční úpal a vytrvalé deště. Nikdy se nedalo odhadnout, jaké počasí nás bude očekávat
Samozřejmě, že s rozvojem výstavy se pomalu vytrácí i „rodinný“ duch, který zde vládl. Přechází se na elektroniku, vše je poznamenáno novou dobou, která je asi opravdu vhodná pro mladé, pružné lidi.
Díky návštěvám na Plantarium jsem měla možnost navštívit několik desítek různých podniků, udělat si přehled o jejich výrobě, ale také trochu i o problémech, o kterých se veřejně nehovoří. Mluví-li dnes někdo o Holandsku, musím říci, že mu závidím turistický pobyt v této zajímavé krajině. Přes nespočet návštěv mohu pouze mluvit o zahradnictvích, obchodních centrech, výzkumných a šlechtitelských ústavech, školách apod. Turisticky atraktivních míst jsem navštívila opravdu málo.
I je zasáhla světová recese, kterou my si zatím nechceme připustit. Měli bychom se u nich poučit, jak obchodovat, možná získat i trochu „drzosti“ při pronikání na trhy, ale především nesvádět neúspěchy na druhé. Přes pohodu, která z jejich země čiší, svádějí každodenní tvrdý boj o přežití a veletrh Plantarium je akcí školkařů a ne státu.
Poznámka:
Od roku 1997 se do celkového počtu návštěvníků nezapočítávají zákazníci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *